Jak se dožít nejmíň stovky

Známý bonmot říká, že lidé stárnou a umírají proto, že to vidí všude kolem. Aniž si to uvědomují, hluboce uvěří tomu, že to jinak být nemůže. Zdá se to jako dobrý vtip, ale příliš velká nadsázka to není. Z hlediska kvantové podstaty to je naprosto regulérní pravda,“ tvrdí MUDr. Jarmila Klímová z Konzultačního a terapeutického institutu Praha, která se více než patnáct let věnuje psychosomatické medicíně.

Zmíněný medicínský obor vychází z toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne proměňovat analogicky z nemoci zase do zdraví. Zen s ní vedl rozhovor o tom, jak žít co možná nejdéle a být přitom fit.

Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla?

Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo. Průměrná buňka v těle totiž přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací. Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.

Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Tak zvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, jakékoliv psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života však odmítá.

Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy či nemocné vztahy, v nichž žijeme, a které nás trápí a týrají a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat. Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a nežitá spiritualita, bez níž v životě nikam nesměřujeme. Pak i buňky, které mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Není se jim co divit. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán. Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky.

Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit?

Tito lidé žili svojí ideou a vysokým spirituálním přesvědčením, a tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě. Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, protože to má větší sílu.

Lidé přemýšlejí o životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to. V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení.

Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i dědeček se dožili pětašedesáti a on se tedy také dožije pětašedesáti. Sám sebe o tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %. Nemoci se předávají z generace na generaci nikoliv proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu.

Biologický potenciál tělesné regenerace je tedy velký, ale kvůli našim vnitřním nevyřešeným zátěžím neprobíhá…

… probíhá, protože kdybychom úžasnou, ozdravnou a vysoce regenerační schopnost vůbec neměli, nedožili bychom se ani třiceti let. Zátěže, ať z našeho současného života nebo ty, které jsou nastřádány transgeneračně či karmicky, jsou značné, ale buňky i přesto všechno fungují. Připomenu parafrázi Woodyho Allena, který řekl, že život je tak silný, že se uchytí i v New Yorku.

To mi připomíná pampelišky, které prorazí i betonem…

Život je sám o sobě naprogramovaný. Ve vyšším plánu je něco, co z našeho racionálního pohledu vůbec nemáme šanci pochopit. Hrajeme si však na to, že to víme, ba co hůř, hrajeme si na to, že to můžeme řídit.

Mohl biblický Metuzalém opravdu žít devět set let?

Několik století tu rozhodně být mohl.

Naopak v době ledové a mamutů žili lidé pouhých dvacet let, někdy i méně. Umírali, jen co se rozmnožili.

Důvodem bylo to, že žili v extrémně nepříznivých podmínkách a to nejen těch fyzických. Základním životním nastavením byl existenciální strach, který životní energii kanibalizuje ze všeho nejvíc. Vyčerpají se energetické zásoby, vyčerpá se funkce ledvin, spadne funkce jater a tělo umírá. Když je zprostředkování každého jídla otázkou života a smrti, je velký úspěch dožít se dvaceti let.

S délkou našeho života tedy přímo souvisí energie ledvin?

Ledviny hlídají veškerou toxicitu organismu a zároveň jsou sídlem životní energie. Když se díky neustále přítomnému existenciálnímu strachu energie ledvin vyčerpá, ledviny začnou selhávat, což v těle spustí kaskádovitou reakci, až organismus zkolabuje na multiorgánové selhání. Ledviny jsou zároveň znakem párovosti bytí. Je to největší párový orgán v těle, který máme. Proto se v něm zobrazuje i naše sociální nastavení, tj. harmonické či naopak poškozené bytí v páru.

Co bychom tedy dnes měli dělat pro to, abychom žili kvalitně co nejdéle?

Měli bychom udržovat v rovnováze všech pět aspektů svého bytí, které zohledňuje psychosomatická medicína. K člověku přistupuje z pěti rovin – tělesné neboli biologické, psychické, sociální, spirituální a energetické.

Pojem zdraví pochází z řečtiny a původní význam tohoto slova je celek. Jedině tehdy když budeme v rovnováze udržovat celek a nebudeme žádný z uvedených aspektů povyšovat nad jiný, máme šanci na dlouhý život s vysokou kvalitou. V praxi to je o tom, abychom se stejnou samozřejmostí, jako jíme jídlo, které nám prospívá, měli přiměřenou pohybovou aktivitu, ošetřovali svoji mysl, pěstovali vztahy, které jsou pro nás prospěšné, žili v těch, kde jsme milováni a ne poškozováni. A také abychom se ptali sami sebe po smyslu bytí a ruku v ruce s tím objevovali své vnitřní hodnoty a vlastní spirituální koncept. Když toto vše budeme žít, budeme plni energie a buňky budou moci fungovat tak, jak je potřeba. Také je nutné pečlivě ošetřovat vlastní energetické zdroje, být k nim citlivý a pokorný.

Zřejmě v tom spočívá kouzlo přirozenosti…

Před tisíci lety toto „kouzlo“ pojmenovalo například učení Tao, ale bylo žito i bez pojmenování. Na taoismu je nádherné, že se tam nikdo nikomu nezpovídá. Neexistuje instituce, která by vás soudila, ani autorita, k níž je nutné se klanět. Není zde životní koncept postavený na tom, že když teď budu trpět, pak se budu mít dobře. Nic takového. Všechno je tady a teď s nejvyšší zodpovědností tak, jak umím.

Zajímavé je, že člověk se bojí stejně tak smrti a stárnutí jako nesmrtelnosti. Jak si to vysvětlit?

To je velmi moudré východisko. Na našich psychoterapeutických seminářích věnujeme velkou pozornost smrti a zrození jako fenoménům, které ohraničují biologický život. Docházíme k tomu, že ani s jedním z těchto témat naše společnost neumí zacházet a že národy, které ve své nadutosti pojmenováváme jako primitivní, jsou na tom v tomto ohledu lépe než my, protože jsou schopny tyto jevy zaintegrovat do cykličnosti bytí. Právě proto, že to jsou jevy pro nás velice obtížně uchopitelné, v průmyslově vyspělých zemích se institucializovaly, abychom k nim nemuseli mít bytostně prožitkový vztah.

Bytí se – obrazně řečeno - odehrává na spirále, která v podstatě nekončí. Naše vnímání světa, které je tady minimálně dvě stě let determinováno přísně materialistickým paradigmatem, však vnímá čas a život jako lineární. Tím pádem tu je „začátek“ a „konec“, za něž nevidíme. Lidé se bojí čehokoliv, co je neznámé, a pokud smrt budeme chápat jako něco neuchopitelného a strašidelného, tak i proces stárnutí, které nás ke smrti přibližuje, budeme chápat podobně.

V naší společnosti se stárnutí bojíme proto, že se bojíme úpadku našich schopností, za něž jsme oceňováni. Máme strach z opovržení, nevýkonnosti, bezmoci, nevšímavosti a ignorance. Hodnoty, které jsou v naší konzumní společnosti vyvyšované, jsou totiž ryze materiální a od duchovních hodnot se ustoupilo. Zralý člověk je jako naplněná knihovna, jenže jeho duchovní a prožitkové hodnoty nasbírané za celý život nikoho příliš nezajímají.

Akcentována je především výkonnost a tělesná atraktivita. Ženy jsou v časopisech masírovány módní komercí, a proto propadají pocitu marnosti, že nejsou schopny konkurovat vyumělkovaným modelkám. Ikonografie těla byla povýšena na jednu z nejvyšších hodnot a hezké ženské tělo dobře prodává nejen tiskoviny, ale i auta a parfémy.

Botoxem mladost nezachráníme, i když na chvilku to vypadá dobře.

Tak zvanou smrt pokládáte dokonce za užitečnou…

Ano, protože vědomí smrti nám pomáhá naplnit život. Kdybychom neobsahovali konečnost, neměli bychom motivaci dělat dobré věci s tím, že je třeba je stihnout, a v přirozené lenosti bychom je stále odkládali. Smrt, která nás limituje, nás vlastně motivuje a je dynamickým přínosem pro náš vědomý život.

Když si uvědomíme, že smrt je vlastně dar, začneme žít vědomý život. Podaří-li se nám to, máme šanci projít i vědomým umíráním, kdy víme, že to, co se děje, je naprosto v pořádku a přijímáme to. Jedna frekventantka našich kurzů řekla nádhernou větu, že smrt je okamžik, kdy energie přestává vyrábět člověka a začíná vyrábět něco jiného.

Ještě jsme si neřekly, proč se lidé bojí i nesmrtelnosti…

Protože nevědí, čím by naplnili svůj život, i když nejvíce by se měli bát toho, že zemřou jejich blízcí. Říká se tomu sociální smrt. Někteří lidé, byť jsou v dobré kondici, začnou totiž viditelně a rychle chřadnout jenom proto, že umírají jejich vrstevníci. Nemají sociální platformu, kde by mohli být dál aktivní a sociální aspekt od života a zdraví oddělit nejde.

Je paradox, že po nesmrtelnosti a věčném mládí nejvíce touží lidé, kteří nevědí, jak naplnit nedělní odpoledne, když prší.

Co říci k tomu, že se současná medicína snaží o jakousi umělou dlouhověkost a udržení života v těle za každou cenu?

To je především komerční záležitost, kdy je tělo například v těžkém kómatu udržováno naživu, protože si to třeba někdo zaplatí nebo nesnese pomyšlení na to, že by někdo měl umřít, když přišla jeho hodina. To však s dlouhověkostí nemá nic společného, to je jen krátkodobá náhražka bytí, nikoliv života samotného. To, co udržujeme a prodlužujeme tímto způsobem, není život, ale pouze forma buněčné existence.

A co starší lidé přežívající na vysokých dávkách léků?

Paradox je, že mnoha lidem léky život naopak zkracují, a kdyby je neužívali, byli by tu o několik let déle. Na jedné straně nám vědecká medicína umožňuje přežít stavy, které bychom bez jejího zásahu rozhodně nepřežili, ale zároveň do nás cpe statiny na snížení cholesterolu, které se většině lidí podaří naordinovat už mezi 40. a 50. rokem věku. Právě to jim pak zkracuje život a zabraňuje to tělesné regeneraci.
Hladina cholesterolu v krvi se zvyšuje proto, že jsou primárně vysoké nároky na zátěž. Cholesterol je základní strukturální jednotka buněčné membrány, a když ho je v těle málo, regenerace není možná, protože není z čeho budovat dceřinné buňky. Když to však říkám nahlas, jsem nepřítel státu.

Na druhé straně je pravda, že moderní medicína nám věk za posledních sto padesát let velmi prodloužila, stejně jako snížila dětskou a kojeneckou úmrtnost a tyhle profity by nebylo moudré jí upírat.

Jak pracujete s lidmi, kteří mají paniku ze smrti?

Když ke mně na konzultaci přijdou lidé s panikou, většinou ani nevědí, že za tím je strach ze smrti, ale někdy se k tomu bolestně dopracujeme. Pak je namístě nabídnout jim nějaké filozofické nastavení, ale je už pouze na nich, zda je to pro ně přijatelné.

Většina lidí si přeje dožít se ve zdraví vysokého věku, ale nejvíce tedy přitom záleží na nich, jestli se to podaří. Především je k tomu zapotřebí naplnit své nitro láskou ke všem lidem, živým tvorům a přírodě jako celku, pocitem štěstí a radosti.

Věra Keilová

Miloš Forman: Sú taky len človák…

Na rozhovor s oscarovým režisérem a jednou z největších postav světové kinematografie osmasedmdesátiletým Milošem Formanem jsem se připravovala několik týdnů. Možnosti byly dvě: buď poslat otázky emailem, anebo se vydat za velkou louži. Když ale chcete poznat někoho blíž a kromě jeho IQ vás zajímá i jako člověk, bez osobního setkání se to neobejde. A tak jsem se vypravila do Connecticutu v USA a s Milošem Formanem strávila celé nedělní odpoledne. Byl přátelský, vtipný, velký duchem i srdcem.

Věra Keilová

Vzpomínky na to, s jakým zvláštním smutkem mi vyprávěl o uhynulém káčátku na svém rybníce, s jakou radostí otvíral láhev plzeňského piva a s jakou samozřejmostí mi nabízel, abych ochutnala z jeho porce polévky, mi běží před očima jako film. Slavný režisér si v něm pro tentokrát zahrál hlavní roli. Během povídání mě provedl po domě i po zahradě a když jsem z poličky směla sundat trofeje ze všech nejcennější – filmové Oscary, fotit se s nimi ani nechtěl.

Když jsem poprvé vešla do místnosti, seděl v kožené sedací soupravě a před sebou měl rozložené noviny New York Times. Hned mi vysvětlil, že kontroluje, jestli tam mají šachy.

Oni jsou totiž úplně blbí a ruší v novinách spoustu rubrik. A vždycky na to doplatí ti, jichž je menšina. Já vím, že si všecko můžu najít na internetu, jenže to já se už nikdy zvládat nenaučím.

Šachy jsou vaší láskou od dětství?

Vlastně jsem je začal hrát díky bráchovi. Můj o dvanáct let starší brácha Pavel kdysi v Čáslavi jako jediný remizoval s velmistrem Capablancou, zatímco všichni ostatní byli poraženi. Na to jsem byl strašně pyšný.

Jakého jste měl nejzajímavějšího soupeře vy?

To byste se divila. Není to tak dlouho, co jsem byl s divadelním představením Dobře placená procházka ve Valencii, a někdo mi tam telefonoval, že by se se mnou rád sešel jeden šachový velmistr. Říkal jsem si, že asi přijde nějaký kmet, a vzkázal jsem mu, ať přijde půl hodinu před, a když bude chtít, může se na představení podívat. A přišel patnáctiletý kluk, který je ve světě šachovou jedničkou, Magnus Carlsen.

Španělská televize chtěla, abychom si spolu zahráli, a tak jsme si pak v hotelu sedli a dali nám šachy. Já udělal první tah, druhý, třetí  a pak už najednou bylo tolik možností, že jsem mu řekl, že nevím, co dál. A on proti mně seděl a ani nemrk. Držel dokonalý pokr face a čekal. Tak jsem udělal ještě jeden tah, na což mi řekl, že je to dobrý. Polilo mě snad ještě větší blaho, než když jsem dostal Oscara. Asi za další čtyři tahy jsem to vzdal, protože to bylo, jako kdybych chtěl hrát tenis s Navrátilovou.

Česky mluvíte perfektně, nikdo by nepoznal, že už čtyřicet let žijete v Americe...

No jo, to víte, je tu se mnou česká manželka a taky babička, takže  se angličtinou jen tak zlomit nenecháme. Máme tu takovou malou Českou republiku. Visí tu obrazy od Jana Špály a Jana Zrzavého, v lednici je české pivo a vpoledne u nás často voní kachna se zelím a o Vánocích cukroví. (Manželka Miloše Formana, spisovatelka Martina Formanová, Milošovi k rozhovoru připravila několik sklenic citronády, což režisér komentoval slovy, že je to hodná holka, což ví ostatně dávno  – pozn. aut.).

Vrtá mi hlavou jedna věc: když se vás ptali, zda byste dnes natočil film v Čechách, řekl jste, že byste si to po pauze čtyřiceti let, kdy jste tu nežil, netroufnul. Když jste ale v roce 1969 začal natáčet v USA, nebyla tam ani ta pauza a přesto jste si troufnul...

Mladej a drzej jako všichni mladí lidi. Myslí si, že půjde všecko. Proto také dělají nejvíc objevů.

Ale ono vám to vyšlo, i když první film Taking Off byl propadák. Jak to tehdy vlastně bylo? Muselo to být těžké rozhodnutí odejít od dvou pětiletých dětí...

Nejdřív jsem se do USA dostal na výjezdní doložku, protože v roce 1968 udělal Filmexport  s Američany smlouvu, že tam natočím film. A to byl Taking Off. Díky tomu jsem mohl být  v Praze legálně ještě v roce 1970. Když jsem na filmu začal ve Státech dělat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu. Naivně jsem si myslel, že udělám veledílo, a doma mě přivítají se slávou. Jenže to se nestalo a když jsem požádal Filmexport, aby mi pak výjezdní doložku prodloužili, a dali ještě druhou šanci, odepsali mi, že se mnou rozvazují pracovní poměr. Věděl jsem, že spadla klec, ale rozhodl jsem se zůstat tam, kde jsem už pracoval. A protože jsem byl od rodiny pryč už několik měsíců, nebyl to až takový úder.

Co bylo dál?

Neměl jsem vůbec žádné peníze, ale naštěstí jsem dostal nabídku natočit dvě reklamy. To byl bod zlomu. Jedna reklama byla na dětské hračky a druhá na pití Royal Crown Cola. Rozpočet té reklamy byl milión dolarů, zatímco celý film Taking Off stál 850 tisíc dolarů.

Není to tak dávno, co jste chtěl točit film o mnichovské dohodě tak, jak zůstala ve vzpomínkách bývalého francouzského premiéra Èdouarda Daladiera. Jak vysoký byl rozpočet tohoto filmu?

Téměř dvacet miliónů dolarů, ale kvůli tomu ten film nepadl. Autor románu Mnichovský přízrak Georges-Marco Benamou, podle které jsme napsali scénář, se chtěl stát i producentem, jenže to by si práva na film a již hotový scénář musel koupit od Pathé. Jsou to extra peníze, které nemá a nikdo mu je nedá. Samozřejmě může scénář přepsat. Nesmělo by tam však být nic z toho, co je už hotovo, ale pak nemám důvod, proč bych to dělal.

Film o mnichovském diktátu by navíc mohl být Němcům, Francouzům i Angličanům nepříjemný, takže úvaha určitých lidí je taková, že by na tom mohli prodělat.

Práce, kterou jste do toho vložil, ale tak přijde vniveč...

Na to jsem zvyklý. Takhle mi už zkolabovalo několik filmů, kdy už bylo všechno připraveno, a následující dny se mělo začít natáčet. To k šoubyznysu patří.

Také jste údajně měl zájem o natáčení filmu o Lidicích, který v Čechách právě teď vzniká...

O Lidicích jsem chtěl točit už kdysi dávno, když jsem dělal ještě v Praze. Moje myšlenka byla natočit film o vyhlazení Lidic v tom smyslu, že Němci tam vlastně točí sami pro sebe instruktážní film, jak dělat genocidu. To by bylo ještě silnější než jenom ukázat, co a jak se stalo. Teprve pak by si lidi mohli uvědomit ten šílený a pro mě nepochopitelný paradox, že ti zabijáci jsou vlastně normální lidi, kteří to dělají jako džob. Třeba o politice nemají ani šajn, ale dostali to jako džob. A to by mě bavilo. Pro mě je nepochopitelné, jak se přes den můžou dopouštět zvěrstev, a večer jít ke svým rodinám.

Přitom právě tohle téma by pro vás muselo být extrémně emočně náročné, vždyť vaši rodiče zemřeli právě v koncentračních táborech...

Maminku odvedli z domova, když jsem ležel ve vedlejším pokoji v horečkách. A pak jsem ji viděl už jen jednou, když jsem ji směl navštívit v Pečkově paláci. A táta se se mnou přišel rozloučit v doprovodu gestapa do školy. Bylo mi asi jedenáct let. To víte, že by to bylo náročné, ale když o tom chcete točit, musíte se emocionálně odpoutat. Něco podobného jsem zažil, když se v Praze v osmdesátém čtvrtém točil Amadea.

Takže jste byl po patnácti letech, co jste opět zavítal do Prahy, naměkko?

Až jsem se trošku bál. Ne tajné policie, to jsem věděl, že si nic dovolit nemůže, ale byl jsem zvědavý, co to udělá se mnou. Už jsem vůbec nedoufal, že se do Prahy ještě kdy podívám.  Ale pak přijde práce a tolik zařizování všeho možného, že vás to přenese jinam.

Jaké to bylo, když jste za film Amadeus získal druhého Oscara za režii a podruhé i Oscara za nejlepší film roku? Jaký je to pocit?

Abych pravdu řekl, už si to přesně nevybavím. Když jsem byl nominovaný s filmy Hoří, má panenko a Lásky jedné plavovlásky, věděl jsem, že to nedostanu, ale přesto v hlavě někde vzadu máte, že se stane zázrak a že ti členové akademie přece musí pochopit, že má vyhrát to vaše. Přitom si to člověk absolutně nesmí přiznat a čekat na to. No a pak když to jeho jméno řeknou, je najednou taková tma.

Mluvil jsem o tom s několika lidmi, co byli nominovaní, nebo Oscara získali, a přesně to řekl F. M. Abraham, který dostal Oscara za Salieriho. Řekl: „Kdo říká, že si žádnou řeč nepřipravil, lže. Já jsem si tuhle řeč připravoval dvacet let.“ Čili každý má pro případ, že se to stane, něco připraveného, ale ve chvíli, když to vaše jméno řeknou, zpanikuje, že to zvorá a něco zapomene. A když tam přijde, tak se už jen soustředí na to, aby z paměti vyhrabal to, co  chtěl říct. Když pak odejde z pódia, uvědomí si, co zapomněl. Třeba při Přeletu nad kukaččím hnízdem jsem chtěl poděkovat těm chudákům, co jsou mentálně postižení, a pracovali pro nás. Věděl jsem, že se na to v televizi dívají, ale já na to zapomněl. Prostě mi to vypadlo a když jsem si to uvědomil, tak kdybyste mi v tu chvíli přinesli zlaté hodinky, zahodil bych je.

No a u Amadea jsme si všichni přáli, aby to dostal i Mirek Ondříček za kameru, ale to se nestalo a zkazilo nám to celý večer.

Ve všech vašich stěžejních filmech se objevuje motiv rebelujícího hrdiny a jeho střetu se společností. Teprve teď mi ale dochází, že to je i vaše vlastní životní téma…

Konflikt mezi jedincem a institucí je prostě nejpodstatnější konflikt lidstva. Jako jedinci instituce potřebujeme, aby nám pomáhaly žít a sloužily nám, ale nakonec skončíme tak, že si připadáme, že my sloužíme jim. Instituce nás začnou ovládat a diktovat nám a to platí v jakémkoliv režimu odnepaměti.

Jak se Spojené státy změnily za čtyřicet let, co tu žijete?

Amerika se změnila jedenáctým zářím. Najednou se k moci dostali ti, kteří k jejímu posílení využívají strachu lidí a to není dobrý. Když Bush řekl: „Kdo není s námi, je proti nám“, signalizovalo to něco zhoubného. Lidé chtějí být v bezpečí a nelze se jim divit, ale přináší to formování zákonů, které zužují osobní svobodu. Za svobodu se holt musí platit a kdyby sem právě teď přišel terorista a postřílel nás, tak právě my budeme tou cenou, kterou za ní  zaplatíme. To se nedá nic dělat.

Kudy se podle vás teď zadlužená Amerika a celý vyspělý svět bude ubírat dál?

Tak tomuhle já vůbec nerozumím a je to pro mě úplná záhada. Na světě je tolik inteligentních lidí a oni se nedokážou domluvit na tom, aby to fungovalo. Mír, byznys, ochrana planety, všechno…Copak jsme takoví blbečkové?

Asi to není jen otázka inteligence…

Bez politiky se vlastně žít nedá, protože jak máte víc než dva lidi, jeden musí být vždycky ten, kdo nakonec rozhodne. Politika je něco, co se nějak vymyká. Já politické ambice nikdy neměl.

Co ve vás vlastně vyvolalo touhu věnovat se filmu?

Šoubyznys mě fascinoval od dětství, ale bylo mi jedno, jestli je to film, divadlo nebo cirkus. Klidně bych dělal i klauna, kdyby mě vzali. Každý mladý člověk, když je mu patnáct, napíše alespoň jednu básničku a aspoň na chvíli zatouží být hercem. Každý. Jenže já jsem zjistil, že mám před lidmi hroznou trému.

Můj o dvanáct let starší brácha Pavel dělal asistenta výtvarníka ve východočeské operetě. Bylo to za války, jemu bylo přes dvacet a mně asi devět. Bral mě do divadla do zákulisí a to pro mě bylo něco. Baletky, subrety a tanečníci pro mě byli bohové a bohyně a ty jejich šminky a parfémy jsem čichal s úplnou fascinací. A mezi těmi mými bohy tam chodil takový otrhaný strejda, k němuž vzhlíželi jako k pánubohu. Když jsem se bráchy ptal, kdo to je, odpověděl:  „Režisér.“ Tak jsem zjistil, že to by bylo něco pro mě a že to bych si přál. Ale pak bylo všechno mnohem prozaičtější.

Jak konkrétně?

Nejdřív jsem se po maturitě hlásil na režii na DAMU, kde mi u zkoušek dali úkol, abych tam na místě zrežíroval boj za mír. Tak jsem tak chvíli stál a oni řekli: „Děkujeme.“ Jenže jsem nechtěl na vojnu a když jsem se v září oficiálně dozvěděl, že mě nevzali, zjišťoval jsem, jaký vysoký mají ještě dodatečné zkoušky a byly tři: báňská a hutní v Ostravě, právnická fakulta a FAMU obor dramaturgie-scénáristika. Přihlásil jsem se na všechny tři a do které by mě bývali vzali, tam bych šel. Zkoušky na FAMU se naštěstí dělaly jako první a tam mě vzali. No a když pak během čtyř let vidíte stovky filmů a prokecáte o nich plno nocí s kolegy, nějakou vášeň nebo lásku to ve vás už vyprovokuje.

V místnosti, kde si povídáme, je všude plno různých DVD s mnoha filmy, nechybí česká klasika, ale i nejnovější české snímky stejně jako ty světové…

České filmy mi posílají a dívám se na ně rád. Líbí se mi filmy Svěráka, Slámy, Zelenky, Hřebejka…Myslím, že český film je na tom dobře a má úroveň. (V tu chvíli si k nám přisedá režisérova manželka Martina i její maminka, které tu všichni říkají  „Maru“. Maru dodává, že Miloš sleduje nejen české filmy, ale také českou politiku i všechny společenské kauzy a někdy je prý hlavou v Praze víc než kdekoliv jinde. Miloš Forman k tomu doplňuje, že výsledky červnových voleb považuje za velmi zajímavé – pozn. aut.).

Léta jste bydlel v New Yorku a na venkov do Connecticutu jste se přestěhoval, až když vaši synové Andy a Jim začali chodit do školy. Jak se vám tu žije?

Mně je tady strašně dobře. Tenhle dům byl původně stodola a ještě v padesátých letech byly v téhle místnosti krávy a nahoře seno. Já to kupil od malíře Erica Sloana, který tu měl ateliér. Něco jsem přistavěl a nakonec se sem s rodinou přestěhoval. Je tu klid, příroda… dokonce jeden známý z New Yorku, co tu přespal, si ráno stěžoval, že tu je takový klid, že nemohl ani usnout.
 
Vidím tu i stůl na biliár. Ještě hrajete?

Už moc nehraju. Jedno oko mám totiž v hajzlu, přestávám na něj vidět a špatně se mi trefuje. I čtení je pro mě práce. Bohužel mám makulární degeneraci a to se zatím vyléčit nedá. Ale nestěžuju si, mohlo by být i hůř. Jak říkal pan Werich: stárnutí je blbec.

Nikde nevidím vaše oblíbené doutníky…

S tím jsem skončil na jaře a dopadl jsem tak, jak to říkal Václav Havel. Stal se ze mě nekouřící kuřák. Ale i tak je tady veselo. Každé jaro nám na zahradu chodí třeba medvěd.

Vážně?

Jednou stál přímo tady za tím oknem. Slyšel jsem, jak štěká pes, a štěkal furt a furt. Tak jsem se šel podívat, co se děje. Byl to jeden z největších šoků mého života. Za oknem, asi metr ode mě jsem viděl obrovského černého medvěda. Jednou packou se opíral o okno a v druhé měl krmítko pro ptáky. Vybíral z něj zrníčka. Zíral jsem jako blázen a přemýšlel, kde mám bouchačku. Koupil jsem si ji kdysi, když jsem přijel do Ameriky, ale nikdy jsem z ní nevystřelil a za nic světě jsem si nemohl vzpomenout, kde je.

Volám na Martinu, ta zůstala taky paf a volá děti. Bylo jim asi šest. Přiběhly, podívaly se a šly pryč. Když totiž byly malé, brala je Martina v New Yorku každý týden do zoologické zahrady v Central Parku a medvěd za sklem pro ně byl normálka. Martina běžela pro kameru, tak máme i záznam, jak medvěd odchází. Když nic nenajde, jde zase dál. Potom jsem šel ven a ten otisk tlapy byl zvenčí na okně výš než moje ruka.

Co byste dělal, kdybyste ho potkal třeba na zahradě?

Všichni radí nehýbat se a dělat hluk, protože to nemají rádi. Jiný rok zase přišel k domu, když tu byla jen Martinu a Maru. A tak v kuchyni vzaly hrnce, poklice a vařečky a dělaly rámus. Kluci přiběhli ze svého pokoje a z tohohle byli celí pryč. Že je u domu medvěd, nebylo proti tomu, co vyváděly máma s babičkou, vůbec nic. Medvěda znali, ale tohle ještě nikdy neviděli.

Herci, s nimiž jste natáčel, si v rozhovorech chválí, že jim na place věříte. Jak je dostanete tam, kam chcete?

To je asi součást toho, co člověk musí mít, aby mohl dělat režii. Radši ze sebe dělám blba než chytrého. To mají lidi rádi.

V září jste cestoval do Curychu a do Lyonu, kde jste převzal dvě významné filmové ceny za  celoživotní dílo. Jak si jich považujete?

Dostal jsem cenu bratří Lumièrů. No jo , bráchové. Asi mi to dali, že mám dvakrát dvoje bratry.

Možná nejen proto. Ve světové kinematografii jste přece pojem, ale přesto necítím sebemenší náznak pýchy…

Tož, sú taky len človák, jak říkal Lasica se Satinským. Vždyť o co jde?

Curriculum vitae
-         Narodil se 18. února 1932 v Čáslavi, po druhé světové válce navštěvoval internátní školu pro válečné sirotky v Poděbradech, kde jeho spolužáky byli Ivan Passer, Václav Havel, bratři Mašínové aj.
-         Vystudoval FAMU a do roku 1968 v Praze natočil několik úspěšných snímků poukazujících na lidskou přetvářku.
-         V roce 1971 dokončil svůj první film v USA Taking Off, a přestože se s diváckým úspěchem nesetkal, rozhodl se tvořit zde i nadále.
-         V roce 1974 natočil film Přelet nad kukaččím hnízdem, který byl oceněné pěti Oscary, film Amadeus získal v roce 1984 celkem osm Oscarů.
-         Na toto nejprestižnější filmové ocenění byly nominovány také jeho filmy Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří má panenko (1968) a Lid versus Larry Flint (1996).
-         Dále natočil film Konkurs (1963), Černý Petr (1963), Vlasy (1979), Ragtime (1981), Valmont (1989), Muž na Měsíci (1999), Goyovy přízraky (2007) a Dobře placená procházka (2009, jde o záznam představení v Národním divadle v Praze).
-         V některých filmech se objevil také jako herec (Stříbrný vítr, Dědeček automobil, Rabín, kněz a krásná blondýna aj.)
-         Dále je držitelem filmových cen zlatý a stříbrný Glóbus, zlatý a stříbrný Medvěd, César, cena BAFTA aj. Na curyšském filmovém festivalu konaném letos na podzim získal cenu za celoživotní dílo Golden Eye Award. Na festivalu v Lyonu pak dostal ještě cenu bratří Lumièrů Prix Lumière.
-         V letech 12958 - 1962 byl ženatý s Janou Brejchovou, v letech 1964 – 1999 s Věrou Křesadlovou a v roce 1999 se potřetí oženil s Martinou Zbořilovou.
-         Má syny Petra a Matěje (narozeni r. 1964) a Andyho a Jimmyho (narozeni r. 1998).
-         Se svou rodinou nyní žije ve svém venkovském sídle ve státě Connecticut v USA. Jeho starší synové a tři vnučky žijí v  Česku.

Fotografie z návštěvy u Miloše Formana si můžete prohlédnout v záložce Fotogalerie.

Rodičovství jako duchovní cesta

Během poslední doby jsme se dozvěděli mnoho převratného o naší stravě i duši. Další informace brzy přibudou a mnohé z toho, co nám bylo vštepováno, zcela pozbude platnost. Do výchovy a vzdělání dětí ale nové trendy pronikají pomalu. Povídala jsem si o tom s Američankou Naomi Aldort, autorkou světového bestselleru Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Rozhovor s Naomi Aldort

+ Vaše kniha zatím vyšla v třinácti světových jazycích. Chystáte pokračování?

Momentálně pracuju na několika dalších knihách. Materiál už víceméně mám, ale je třeba z něj vybrat. Mým přáním je, aby si matky věřily a také aby si uvědomily, že to, co malé děti říkají, je to, co potřebují. Proto není třeba s tím nijak bojovat a jít proti tomu. Pokračování knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi se výchovou bude zabývat ještě hlouběji a přibudou i nová témata.

+ Jaké byly reakce na vaši knihu?

Někteří lidé s jejím obsahem souhlasili, jiní naopak, ale to je přirozené. Vůbec to není otázka toho, co je dobře a co je špatně.

+ Jaké bylo vaše dětství a jací byli vaši rodiče?

Vyrůstala jsem v Izraeli. Tatínek byl jako mnozí jiní tatínkové, ale moje maminka byla ve své schopnosti být dobrou maminkou rozhodně nadprůměrná.  

 

Naomi Aldort

„Výchova by neměla být soudní dvůr. Nový přístup k dětem není o nicnedělání, ale o jiné odpovědi na jejich projevy. Především to znamená, že s nimi nemanipulujeme, a vždy pro ně máme lásku,“ říká světově uznávaná autorka.

 

 

 

+ Co vás přivedlo na cestu rodičovského poradenství?

Děti a jejich svět mě zajímaly vždy, a tak jsem se stala učitelkou hry na klavír. Moji svěřenci říkali, že se na mých hodinách cítí dobře, a dokonce se mi svěřovaly, když pak díky tomu dokázali vyřešit i některé svoje problémy. Totéž mi začali sdělovat i jejich rodiče a z mých hodin výuky hry na klavír se tak stala jakási forma terapie. Jedna maminka mi například řekla, že její dcera v mých hodinách udělala během několika měsíců psoun, který se nezdařil ani po sedmileté psychoterapii s odborníkem.
Nejprve jsem postupovala intuitivně, ale pak jsem se v této oblasti také začala vzdělávat. Všimla jsem si, že hodně dětí je vystrašených a podle toho, jak se projevovaly, jsem dokázala říct, jaké asi mají rodiče. Většinou jsem u jejich rodičů prostřednictvím dětí zaznamenávala nedostatek smyslu pro svobodu, kdy svým potomkům nedovolili, byť v dobré víře, aby byli samostatnými jedinci. To však mívá i negativní dopad na jejich studijní výsledky. Když jsou děti příliš trestané, je to stejné.

Na věku rodičů ani dětí nezáleží

+ Jak jste se z Izraele dostala do Spojených států amerických?

Když jsem se přestěhovala, bylo mi čtyřiadvacet let. Vždycky jsem věděla, že z této země odejdu, protože jsem měla potřebu žít v klidu a v míru. A mohla jsem se přestěhovat jen do USA, protože jinou řeč než angličtinu jsem neznala. Dnes bydlím na velkém ostrově u západního pobřeží ve státě Washington. Mám tři syny, kteří se mi narodili, když mi bylo 37, 41 a 44 let. Všichni se narodili doma. Na to, jestli se člověk stane dobrým rodičem, nemá však jeho věk žádný vliv.

+ V knize je mnoho příběhů. Kde jste je čerpala?

Jsou to příběhy klientů a mnoha známých, s nimiž jsem se setkala, anebo zazněly na mých seminářích Vychováváme děti a rosteme s nimi, podle nichž jsem posléze nazvala i svou knihu. Všichni si v nich mohou ověřit, zda mají předpoklady pro to, aby se stali dobrými rodiči tj. takovými, kteří jsou schopni milovat své děti nepodmíněnou láskou. Lidé ke mně na konzultace přijíždějí  neustále, ale dnes je poskytuji i prostřednictvím internetu a skypu.

+ Jak zní váš nejdůležitější vzkaz pro rodiče?

Je dobré, aby si uvědomili, co přesně se v nich odehrává ve chvíli, kdy je jejich dítě rozčiluje. Tímto směrem by se pak měli zaměřit při práci se sebou samými. Je to o odkrývání starých traumat, emočních zranění atd. Vůle být dobrým rodičem je tedy o neustálém učení. Staneme-li se rodiči, vůbec to neznamená, že máme automaticky patent na rozum, ale nejvíce se od této chvíle musíme učit sami.

+ Myslíte si, že se povědomí o tom, jak dětem výchovou prospívat a nikoliv naopak, šíří dostatečně rychle?

Určitě se to zlepšuje, ale podle mého názoru to jde pomalu. Je to tím, že jsme pod velkým tlakem komerce. Výroba dudlíků, dnes všelijak sofistikovaných, je energeticky náročná, ale měli bychom si uvědomit, že děti je ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Způsob života v průmyslově vyspělých zemích od sebe matky a jejich děti neustále odděluje, proto je nyní tolik důležitá práce na politické úrovni v tom smyslu, abychom se alespoň částečně osvobodili z vlivu průmyslových korporací, a také aby se matky ve společnosti osvobodily jako ženy. To se ještě nestalo, protože jsme ve společnosti vnímány jako rovny mužům pouze při práci, ale jako matky odměněny nejsme. Naše hodnota je z hlediska společnosti v tom, když jsme v pracovním procesu zapojeni jako muži, ale za naši práci s dětmi oceňovány nejsme.

+ Jak to vypadalo u vás doma, když jste vychovávala svoje tři syny?

Manželovi jsem řekla, že to je práce na celý úvazek stejně jako ta jeho. To, co za den vydělal v kanceláři, byly tedy naše společné peníze. To je první věc. A jaká je ta druhá? Když večer přišel domů, dřez byl plný neumytého nádobí, bylo třeba uvařit večeři a vyprat. Já se přes den věnovala synům a kdybych se u toho ještě starala o domácnost, jednak bych se jim nemohla věnovat naplno, a jednak by se domníval, že práce kolem dětí vlastně nic není, a tudíž ani nemá žádnou hodnotu.

+ Co na to váš manžel?

Přijal to. Neměl na vybranou. Je-li žena přes den s dítětem, radím jí, ať nevaří a neuklízí. Pak si sama sebe jako rodiče bude také více vážit. Za sebe můžu říct, že jsem hodně sloužila svým dětem, ale nikdy neviděli, že bych posluhovala svému manželovi. Uvědomila jsem si, že když dám svým třem dětem plnou pozornost, jinou práci nestihnu.

+ Takže váš manžel po příchodu z práce vařil večeři a myl nádobí?

Cestou domů nakoupil a pak přesně tak, jak říkáte, uvařil večeři a umyl nádobí. Anebo jsem to udělala já, ale manžel se v té době místo mě plně věnoval našim synům. Tím si uvědomil, že mateřství má svou hodnotu, a je to něco, co se nemá schovávat. Dnes jsou bohužel ženy s dětmi v naší společnosti tlačeny k tomu, aby dělaly, jako by od nich jejich děti nic nepotřebovaly, a tudíž je ani neomezovaly v pracovním procesu.

Cesta ze slepé uličky

+ Jak se díváte na hlídání dětí tzv. baby sitting, kdy jsou děti až příliš často svěřovány do péče jiným osobám?

Osobně bych žila raději ve stanu, než abych šla do práce, když bych doma měla malé dítě. V absolutním významu to totiž znamená, že větší hodnotu než dítě pro nás mají peníze. Časté využívání baby sittingu je pro dítě vzkazem: Nemůžu být tvojí mámou, proto ti dávám někoho jiného. Je-li dítě v životě priorita, vždy se najde jiné řešení. Pokud je v nějaké rodině ekonomická situace taková, že matka do práce opravdu musí, je lepší, je-li s dítětem babička. A ještě lepší je, když si žena vezme dítě do práce – to je pro změnu světa k lepšímu dokonce nezbytné! Tomu, že si žena vzít dítě do práce nemůže, bohužel zabraňuje mužská dominance. Proto se ženy obecně snaží dávat svoje mateřství jakoby stranou a vlastně předstírat, že děti nemají. Tím si ale příliš nepomůžou a to nejen ony, ale celá společnost. Úkol vrátit do našeho světa skutečný mír, který je především vnitřní, je totiž možné zvládnout pouze za předpokladu většího zapojení žen a plné uznání jejich mateřských rolí.

+ Co je hlavní náplní vašich seminářů?

Učím rodiče, jak vychovávat děti, a přijde mi smutné, že se nic takového zatím neučí ve školách. Věřím, že to brzy bude jinak. Je třeba, aby se lidé učili, jak komunikovat a žít v emoční svobodě, protože to je to, co pro život potřebujeme ze všeho nejvíc. Muži, kteří chodí na kurzy, pracují se svou ženskou stránkou. I to je potřeba, abychom svět mohli opět přivést k harmonii.

+ Tvrdíte, že naše děti jsou naši duchovní učitelé. Sama jsem si už před lety uvědomila, že rodiče, kteří jsou nelaskaví k dětem, nemůžou mít rádi ani sami sebe. Je to tak?

Ano, to s tím souvisí. Děti jsou skutečně naši duchovní učitelé. Potíž je v tom, že se snažíme mít nad nimi neustálou kontrolu, a chceme je ovládat. Je lépe přistupovat k nim jako k dešti nebo větru tj. jako k přírodnímu fenoménu, s nímž není možno nic dělat, jen na něj lze odpovídat. Když malé dítě strčí do druhého, rodiče by neměli být soudci a řešit, kdo začal. Je-li dítě na zemi, ať ho zvednou, ale nic víc, stejně jako nic nedělají s deštěm nebo větrem.
Když jako rodiče vycházíme z toho, že dítě má vždycky pravdu a ke všemu, co dělá, má důvod – což znamená, že ho plně respektujeme – nebude ve svém chování nikdy zlomyslné ani zlé. Proto ať udělá cokoli, obejměte ho a dejte mu svou lásku, aby příště už nepotřebovalo strkat do druhého dítěte, když mu například zničí jeho výtvor na pískovišti. Jako rodiče bychom spíš měli pohlídat, aby mladší dítě, které jeho výtvor poničí, protože to nechápe, bylo včas opodál.

+ Co přesně dětem dovolit a co ne?

Samozřejmě že když dítě běží do rušné ulice, je třeba ho zachytit, aby zůstalo naživu. Brát dítě jako vítr či déšť neznamená dovolit mu dělat vše, co chce, ale je to o tom, jak na jeho projevy odpovídáme. Když vítr něco porazí, odstraníme to, ale nijak vítr netrestáme a neřešíme, zda je něco špatně. Výchova by neměla být soudní dvůr. Nový přístup k dětem není o nicnedělání, ale o jiné odpovědi na jejich projevy. Především to znamená, že s nimi nemanipulujeme, a vždy pro ně máme lásku. Když za mnou přišel jeden z mých synů, že mu druzí dva nechtějí dát papír na kreslení, šla jsem a dala mu ho sama. Rozhodně jsem nešla za těmi dvěma a netrestala je.

+ Když tedy někdo děti nemá, připravuje se o významnou možnost učení?
Jistě, ale jeho život má hodnotu i tak. Někteří lidé nejsou ani schopni učit se prostřednictvím rodičovství.

+ Vidíte ve změně přístupu k dětem zásadní věc, jak k lepšímu změnit celý svět?

Ano, ale jak jsem říkala, znamená to, že dospělí lidé budou ochotni učit se něco nového. Až příliš často se snažíme dělat něco dobrého pro druhé, ale především bychom měli dělat to nejlepší pro své děti.

+ A jak se chovat k našim dětem, které jsou již dospělé? Je  v tom nějaký rozdíl oproti tomu, když jsou ještě malé?

Ať jsou malé nebo velké, vždy bychom se k nim měli chovat s respektem jako k jakémukoliv jinému člověku. To, co si dovolíme k vlastním dětem, bychom si k cizím lidem nikdy nedovolili, a to by mělo být měřítko. Je nutné pěstovat k nim úctu, ať je jim rok, deset let nebo dvacet pět. Stále to jsou ty samé výzvy. Pořád své děti chceme kontrolovat, ale naše učení jako rodičů spočívá v tom, abychom se kontroly nad jejich životy vzdali a nemanipulovali s nimi, a to ani v tom dobrém slova smyslu. Ráda lidem přináším mír a dělám to právě přes výchovu našich dětí.  

Věra Keilová

Dalajlama: Je třeba být dobrým člověkem

O sobě mluvil jako o nejposlednějším z posledních a nejobyčejnějším z obyčejných. Tím se mi Jeho svatost vryla do paměti při své nedávné návštěvě Prahy vloni v září asi nejsilněji. Když nás dalajlama tak jemně a přitom naléhavě vyzýval k úctě k sobě navzájem a zároveň apeloval na důležitost konání „obyčejného dobra“, tvrzení o tom, že je obyčejný buddhistický mnich, bralo okamžitě za své.

Do Prahy přijel jako host konference Fórum 2 000 a kromě oficiálního programu se také stihl věnovat předávání buddhistického učení –  na Výstavišti se konala přednáška nazvaná Laskavost a vzájemná úcta v dnešní společnosti a následující den se ve sportovní hale ve Vysočanech uskutečnil celodenní seminář věnovaný Osmi veršům výcviku mysli.
Při vší závažnosti sdělovaných myšlenek byl dalajlama zároveň velmi vtipný. V mikrofonu se proto občas ozývalo i prazvláštní chrochtání způsobené tím, že se hlasitě smál, protože měl rýmu. Komentoval to slovy: „Nachlazení jsem měl už během návštěvy Litvy a teď jsem to přivezl k vám do Prahy. Uvidíme, jestli to dovezu až do Indie.“ Závěsy zakrývající vysoká okna v hale prosil roztáhnout. „Když se budeme hodně vystavovat umělým věcem, třeba i umělému světlu, budeme brzy potřebovat umělý mozek.“ Když byly závěsy roztaženy, pokračoval: „Vidím stromy i oblaka a to je krása. A také jsem rád, že vám lépe vidím do tváře. Zase máte přirozenou barvu.“

Transformace mysli

Na základě dotazů z publika Jeho Svatost zavzpomínala i na svoje dětství. „Narodil jsem se v malé odlehlé vesničce a maminka byla negramotná, ale maximálně laskavá a to si v srdci nesu dodnes. Pak jsem odešel do Lhasy na studia a ve čtyřiadvaceti letech jsem se stal uprchlíkem. Od té doby žiju v Indii a díky tomu, že jsem uprchlík, mám paradoxně větší možnost setkávat se s lidmi všude po světě, než kdybych zůstal doma v Tibetu.
Všichni jsme stejné lidské bytosti a toužíme žít šťastný život, ale brání tomu rušivé negativné emoce. I kdybychom měli všechny vymoženosti, leželi na nejpohodlnější pohovce a měli přitom rušivé emoce, šťastni nebudeme a budeme muset brát léky a pít alkohol, abychom večer vůbec usnuli. Na druhé straně lidé někdy snášejí opravdu velké utrpení, ale uvnitř se cítí dobře. Často navštěvuji nemocnice a lidi v ústavech a došel jsem k tomu, že jestli je člověk šťastný nebo ne, vůbec nesouvisí s tím, jestli je bohatý, ale s tím, jak přijímá vnější události, a zda si dokáže uchovat klid mysli. Rozhoduje, zda je či není ve vleku rušivých a negativních emocí. Skutečné štěstí závisí na naší mysli a nikoliv na vnějších okolnostech, a proto se je třeba věnovat se její transformaci. Kéž nejsme otroky svých rušivých emocí a jsme pánem své mysli.“
O to, jak dosáhnout klidu mysli, se proto zajímají i všechna náboženství.
Buddhovo učení je založeno na pochopení přirozenosti věcí, které jsou takové, jaké jsou. Jenže lidé si o nich vytvářejí představy a koncepty bez ohledu na jejich přirozenost a právě tím vznikají ony rušivé a negativní emoce. Když člověk trpí jakoukoliv negativní emocí, cítí se slabý a zatížený.
„Je třeba, abychom věděli, co je opravdová skutečnost, a co je pouze představa o ní. Proč jsou některé emoce rušivé? Protože vycházejí ze sebestředného ulpívání na našem Já nebo na vnějších jevech. Tím však při vnímání skutečnosti dochází k jejímu zkreslení. Pak ji nemůžeme vidět takovou, jaká doopravdy je. Buddhistická cesta spočívá v tom, že se tyto rušivé emoce snažíme omezit nebo se jich zbavit. Nemají žádný reálný základ, a proto je to možné. Plyne z toho rozlišení na pravdu absolutní a relativní, což je rozdíl mezi tím, jaká skutečnost doopravdy je a mezi tím, jakou představu jsme si o ní vytvořili na základě ulpívání.“
Dále Jeho Svatost připomínala, že hlavní praxí na duchovní cestě je nekonečný altruismus. Právě v této souvislosti dalajlama také hovořil o odkazu bývalého prezidenta Václava Havla, který podle jeho slov představoval hodnotu toho, co znamená být dobrým člověkem. „I když získal vysokou funkci, stále zůstával stejným skromným a lidským člověkem. Také když mě nazývají Jeho Svatostí, neberu to vážně. Nejsem nijak výjimečný. Všichni jsme stejní a jsme na jedné lodi,“ opakoval.
„To hlavní, co potřebujeme ke štěstí, je laskavost a soucítění. Bez jejich pochopení se nikam nepohneme. Podle odhadů má být do konce tohoto století na planetě Zemi deset miliard lidí, což ekonomické a ekologické problémy ještě zhorší. Jediný recept jak je vyřešit je, abychom k tomu přistupovali tak, že jsme všichni jedna rodina. Věda a technika nám umožňují žít pohodlnější život, ale na druhou stranu jsme tak zaměstnání, abychom tyto výdobytky měli, že zapomínáme na základní mezilidské hodnoty. Především mezi mladými je nedostatek obyčejné lidské blízkosti a vzájemnosti. Důvodem je nejen ekonomický systém a technický pokrok, ale bohužel také výuka a vzdělávání. Mladí lidé se ve školách učí, jak vydělat peníze a být úspěšný, ale neučí se o vnitřních lidských hodnotách, významu etiky a morálky. To je třeba do vzdělávacího systému přidat a lze to odůvodnit i racionálně. Osvojení těchto hodnot totiž přináší vnitřní pocit štěstí. Děti by ze škol měly být vybaveny poznatkem, že to, co jim přinese štěstí, je především dobrosrdečnost. Pokud se nám podaří toto další generaci vštípit, z velké míry se nám podaří vyřešit i veškeré světové násilí. Lidé musí pochopit, že kořenem všeho neštěstí je sebestředný postoj, který je opakem soucítění. Když má člověk v srdci péči o druhé, nebude je nikdy šikanovat ani omezovat, a proto ani nebude nutné něčemu takovému zabraňovat.“

Co je zdrojem štěstí?

Na otázku, co je zdrojem šťastného života měl dalajlama pouze jedinou odpověď – soucitné srdce. Soucitem přitom nemyslel lítost nad druhými, ale  absolutní úctu vůči nim. „Čím více sounáležitosti máme s druhými, tím větší užitek to přináší i nám samotným. Uvažování, že člověk má své výlučné Já, a bude se starat o sebe na úkor všeho ostatního, je pomýlené sobectví. Ve výsledku tím ubližuje pouze sám sobě. Pokud však myslíme na druhé, především tím pomáhat sami sobě. Mysleme tedy na sebe, ale dělejme to obratnějším způsobem,“ říkal dalajlama. Proto dva tisíce účastníků semináře také přijalo závazek, že budou rozvíjet praxi soucítění.
Dále hovořil o nezbytnosti psychické hygieny. „Neustále se věnujeme hygieně těla, ale na úrovni mysli hygienu neprovádíme a nad tím, jestli tam není něco třeba pročistit, vůbec neuvažujeme. To je však také třeba změnit.“
Všechna znečištění a rušivé emoce podle jeho názoru pocházejí z utkvělé představy o trvalé existenci Já.
„Jsme sebestřední, když jsme připoutáni ke svému já, ale co je to Já? Co můžeme označit za Já? Když začneme tělem, zjistíme, že na něm není nic, co by bylo Já. Když budeme postupovat dál, objeví se tendence spojovat Já s myslí, ale o tom Buddha říká, že Já nemůžeme nikdy najít v mysli, v žádném jejím aspektu. Takže Já je jenom označení pro souhrn mnoha faktorů, v nichž funguje tělo a mysl, ale nemá žádné faktické ohraničení. Není jedno Já, které bychom mohli označit, proto je důležitý souhrn všech Já. O nejáství však nehovoříme ve smyslu popírání existence, protože kdo by potom byl nositelem karmy? Já a stejně tak ani další jevy však nemají existenci, jež by byla nezávislá a objektivní. Přesvědčení, že věci mají reálnou existenci, nás vede k ulpívání. Když pocit sebestřednosti odstraníme, zmizí i potřeba vymezovat se vůči ostatním. Sebestředné je ego, které má starost a strach jenom samo o sebe.“
Neurologové zkoumající dopad naší činnosti na fungování mozku zjistili, že když rozvineme účast s druhými a soucítění, chceme druhým automaticky pomáhat. Samozřejmě to ale musí být doprovázeno moudrostí, abychom věděli, jak pomoci nejlépe a nenadělali jenom více škody než užitku.
„Lidé na západě se dnes ptají na osvícení a dosažení buddhovství, ale  proč mluvit o buddhovství a osvícení, když nejsou šťastni? To je první krok a teprve pak přicházejí další. Buddhismus vychází z toho, že přirozeností každé bytosti je být Buddha neboli absolutní čistota. Buddha nám jenom ukázal cestu, ale práce je na nás. Když člověk bude pokračovat, možnost dosažení buddhovství tu je. Cesta vede přes snahu rozvíjet to, co je dobré pro druhé. Je třeba stát se dobrým člověkem.“
V této souvislosti také připomněl, že zatímco dříve bylo lidstvo vedeno především těmi, kteří měli větší fyzickou sílu tj. muži, nyní je zapotřebí, aby včele stály i ženy, které jsou vůči bolesti druhých a jejich utrpení mnohem citlivější, a proto se můžou více zasadit o prosazování dobrosrdečnosti a laskavosti jako základních lidských hodnot.
„I když se lidé nezajímají o náboženství, spoustu věcí každý chápe od přírody. Všichni přeci vědí, co znamená laskavost a dobro. Pokud jimi naplňují svůj život, jsou vnitřně silní, cítí odvahu, sebedůvěru, mají radost, jsou šťastnější a  také se cítí lépe po fyzické stránce.
Dělejte jen to, co má čistý a soucitný záměr. Ve chvíli, kdy je pro vás obzvláště těžké kontaktovat se s druhými lidmi a přát jim štěstí, zachyťte to a vnitřně se pro tento kontakt otevírejte. Nemusíte je hned objímat, ale uvnitř s tím pracujte. Abychom mohli rozvíjet soucítění, je totiž třeba rozvíjet toleranci a k tomu potřebujme někoho, na kom si to můžeme osvojovat. Kdybychom kolem sebe měli jenom přátele a to, co se nám líbí, neměli bychom se kde učit. Proto buďme všem a všemu, co nás tomu učí, vděčni, protože jinak bychom u sebe o neexistenci tolerance a neschopnosti odpuštění vůbec nevěděli. Soucítění však musí být nepodmíněné, to znamená, že za to od druhých neočekáváme vůbec nic.
Já sám tuto praxi uplatňuju vůči čínským úředníkům, kteří mě považují za živého démona, zatímco jiní mě označují za živého Buddhu (smích). Nenechávám se tím vyvést z míry, protože to je zcela v pořádku, a zachovávám si klid mysli. Proto se raduju. Kdybych klid mysli ztratil, napadaly by mě rušivé emoce a k ničemu dobrému by to nevedlo.
Když v roce 2008 začaly demonstrace ve Lhase, věděl jsem, že je zle, a že Číňané použijí všechny metody, aby je potlačili. Cítil jsem stejnou hrůzu jako v roce 1959, když jsem utíkal, a tak jsem čínským úředníkům a vojákům posílal soucítění, odpuštění a lásku. Na dění ve Lhase to vliv zřejmě nemělo, ale zcela určitě to mělo vliv na klid mé mysli. Skutečný význam odpuštění neznamená, že člověk nereaguje, ale že zůstává svobodný ve své reakci. Nechá-li v sobě povstat hněv, vždy uškodí především sobě, protože se připraví o klid mysli.“

Jak získat přátele

Všichni potřebujeme blízkost druhých lidí, ale jak ji získat? „Jsme-li bohatí, budeme mít přátele zcela určitě, ale především tu budou přátelé našich peněz, nikoliv nás. Stejně tak nelze přátele získat násilím. Jedinou možností je mít  otevřené srdce, pak je to jednoduché.
Jestli si myslíte, že jsem snílek, nic se neděje. Pokračujte ve svém způsobu života, ale pokud se domníváte, že na tom něco je, diskutujte o tom. Nepřijímejte to jen proto, že to říkám já, ale zkoumejte to sami. Zkoumejte všechny své učitele a mě zkoumejte také.“

Věra Keilová

Miguel Ruiz: Všichni jsme vítězi

Od setkání s Donem Miguelem Ruizem se každý den propadám. Do vnitřního ticha a prostoru, který je za myšlenkami. Právě tam je nejen podle něj ukryta pravda a bezpodmínečná láska. Když jsem mu přinesla náš časopis, měl z něj velkou radost. Při fotografování ho však už měl v tašce. Jeho výzva zní: „Zvu vás k účasti na novém snu lidstva, v němž budeme všichni moci žít v harmonii, pravdě a lásce. Pomozte mi změnit svět tím, že v první řadě změníte svůj vlastní.“

„V první řadě chci říct, že všichni jsme vítězi,“ řekl dr. Don Miguel Ruiz, autor světového bestselleru Čtyři dohody a řady dalších knih hned na úvod svého pražského semináři vloni v listopadu.
„Mezi námi není nikdo, kdo by prohrával, neboť ten nejdůležitější závod jsme už vyhráli. O život nám byl odměnou za to, že vajíčko oplodnila právě ta spermie, jež je nositelka poloviny našich genů. V původním programu jsme všichni opravdu vítězi a jako takoví přicházíme na svět, aniž bychom měli jakékoliv znalosti. Máme pouze původní program dokonalosti, jenže v průběhu dalších let si začínáme vytvářet jiný program založený na tom, co se dozvídáme od druhých a v co postupně uvěříme. A pouze v tomto druhém programu se objevují ti, kteří prohrávají. Strádat lze totiž pouze v příběhu života, jenž si vytváříme sami na základě toho, v co uvěříme. To však existuje jen v naší mysli. Vše v našem životě se děje pouze skrze nás a v tomto smyslu jsme všichni umělci, protože neustále tvoříme.
Příběh svého života, který vytváříme, je však jen jakýmsi filmem. A my jsme nejen hlavním hercem tohoto filmu, ale stejně tak i jeho producentem a režisérem. Příběh vytváříme tím, že jsme se naučili určitému jazyku, filozofii, náboženskému systému a tím určitému chování a jednání. Poslouchali jsme mnoho lidí, a tak se o hlavní postavě domníváme, že to jsme my, ale je tomu skutečně tak?“
Don Miguel Ruiz se na semináři svěřil s tím, že právě otázku ´Kdo jsem já´, mu lidé pokládají nejčastěji. Jaká je odpověď? „Pomocí vědomí můžu na vlastním příkladu svoji existenci ospravedlnit tím, že jsem muž, lékař, autor atd. a k tomu jsem schopen přidat ještě celý seznam toho, co mám a nemám rád, a co mě tak zvaně identifikuje. Když se však na tuto otázku podívám ze spirituálního hlediska, musím odpovědět, že jsem duch a z hlediska moderní vědy jsem energie či světlo. Kde je tedy pravda? Upřímně musím říct, že nemám ponětí, a vlastně mě to ani moc nezajímá.“
Jeho čtyři dohody, které představil ve své nejznámější knize, a které bychom měli vzít za své, znějí:
1)    Nehřešte slovem
2)    Neberte si nic osobně
3)    Nevytvářejte si žádné domněnky
4)    Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete.

Autorem páté dohody je jeho syn José a zní:

5)Buďte skeptičtí, ale naslouchejte.

 

rozhovor s Donem Miguelem Ruizem

+ Můžete našim čtenářům alespoň trochu přiblížit příběh vzniku čtyř dohod, které popisujete ve své slavné knize? Na základě čeho jste je formuloval?

Nebylo jednoduché vtělit čtyři základní dohody, které mohou proměnit náš život a být klíčem ke spokojenosti, do slov. A to přesto, že to není nic nového a lidstvo je zná od počátku. Přál jsem si, aby se staly výzvou k překonání jiných, dalších dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou a se světem během svého života, ačkoliv nám znemožňují cítit se šťastní a přinášejí nám nejrůznější potíže.

+ Můžete ještě něco dodat k dohodě, která je podle mě stěžejní a zní: Nevytvářejte si soudy a domněnky?

Pokud se vám nelíbí příběh vašeho života, který jste si ovšem vytvořili sami, můžete ho změnit. Chce to jediné – nevěřit domněnkám a soudům druhých lidí, ale ani vlastním. Tím, že dovolujeme, aby nás ovlivňovaly příběhy druhých lidí, většinou trpíme. Jejich názory pokládáme za důležité a to nám znemožňuje být umělcem vlastního života. Tím se můžeme stát jen tehdy, jsme-li vůči snaze kohokoliv jiného o změnu našeho příběhu imunní. Proto je také tak důležité nebrat si nic osobně, což je další dohoda.

+ Jakou roli tedy vzájemně hrajeme ve svých příbězích?

Ostatní lidé v našem příběhu hrají vedlejší úlohy a my zase v jejich, ale pravda je taková, že druhé ve skutečnosti neznáme, stejně jako oni neznají nás. Známe je pouze tak, co si myslíme, že o nich platí v našem vlastním příběhu a uzpůsobujeme si je tak, aby do něj zapadli. Ve skutečnosti nad nimi ale žádnou moc nemáme a řídit je nemůžeme, a právě proto máme tolik problémů se srdcem a cévami. Od druhých totiž chceme, aby splňovali úlohu, jakou jsme jim přisoudili a pokud do toho obrazu nezapadají, cítíme zlobu, žárlivost, zranění atd. Oni vůči nám postupují úplně stejně. Když pochopíme, že žádná z těchto úloh není reálná a to v našem příběhu ani v jejich, přestaneme od druhých očekávat to, co jim přisuzujeme, a všem se uleví. Reálně lidé kolem nás samozřejmě existují – máme příbuzné, spolupracovníky atd., ale to, co prožívají v našem příběhu, skutečné není. Když začneme vnucovat druhým svoje názory a prostřednictvím vlastních soudů začneme měnit a upravovat jejich vedlejší role podle našich představ, štěstí nedosáhneme.

+ Jak lépe pracovat se svou myslí?

Tím, že se naučím vstupovat do prostoru za myšlenkami, získáme potřebný nadhled. Hlučnost vnitřní mysli může být totiž jinak velmi silná, a proto máme tendenci považovat vše, co se v ní odehrává, za pravdu. Pak může dojít v chování až k fanatismu. Stále chceme obhajovat, ale i jeho mírnější formy vždy slouží jen k tomu, že chceme obhajovat vlastní lži, protože se domníváme, že tvoří pravdu.

+ Na semináři jste dva tisíce lidí, které se vešli do sálu pražského Kongresového centra, prováděl jejich vlastním příběhem, který si utvořili, a učil je svou mysl zastavit. To ale vůbec není snadné!

Bez uvědomění je obtížné změnit příběh svého života, a proto si myslím, že nastal čas, aby se na něj každý podíval a pokusil se přijít na to, jaká jsou tvrzení, podle kterých jej vytváří. Pak je dobré si odpovědět na otázku, zda se mu jeho příběh čili život líbí či ne. Za svůj životní příběh máme totiž zodpovědnost sami, a jakmile to pochopíme, není možné, abychom vinili druhé lidi z toho, co prožíváme. Vše je výsledkem našich vlastních rozhodnutí, která jsme učinili v minulosti, i když o tom nevíme.

+ Jak se tedy postavit k vlastní minulosti?

Přijmout ji a už se s ní nezabývat. Když to uděláme, má vše, co se odehrálo před mnoha lety, neustále dopad na náš život. Přestože určitá situace je už pryč, naše mysl na ni neustále reaguje tak, jako by se vše odehrálo včera, čímž si do života vnášíme mnoho omezení a strachu. Neseme-li na bedrech svou minulost, je to jako bychom na zádech měli mrtvolu, která je nejen těžká, ale také zapáchá. Když pak například začneme nový vztah, vstupujeme do něj s touto mrtvolou na zádech. Druhý dělá totéž a podle toho pak naše vztahy také vypadají.
Proto je důležité si uvědomit, jaký odkaz z minulosti udržujeme naživu. Jakmile se člověk stane umělcem života, jeho pozornost se z toho, co je dramatické, přesune na to, co je krásné, a proto ze sebe tento náklad sundá. Tolték je v přesném překladu umělec.
Bohužel většina lidí na vše stále reaguje automaticky. V tom, co už mají zažito, neustále pokračují, i když právě to z jejich příběhu vytváří drama. Proto říkám, že se vůbec nic nemusíme učit – naopak je třeba se odnaučit a zapomenout.

Příběh otce a syna

Na semináři také hovořil Miguelův syn José, který vzpomenul na okamžik, kdy před dvěma lety srdce jeho otce zkolabovalo, a Don Miguel se ocitl se na hranici života a smrti. „Přišel jsem za ním do nemocnice a srdceryvně na něj apeloval, že přeci teď odejít nemůže. A on mi na to řekl: ´Takhle budeš jednou oslavovat odchod svého otce? Odejdi a dej se do pořádku.´ A pak upadl na devět týdnů do kómatu. Měl jsem dost času na přemýšlení a uvědomil si, jak mě v nemocnici  ovládlo naučené chování. Za toto poznání jsem začal pociťovat hlubokou vděčnost a cítím ji pořád.
Můj otec dokázal změnit život mnoha lidem včetně mě. Nejprve jsem chtěl jít svojí cestou, ale vnímání života a světa přes negativní clonu, kterou máme všichni, člověka vyčerpává, a tak jsem jednoho dne stanul před otcem a řekl, že už nemůžu dál. Odpověděl, že mě vítá doma, a dal mi do rukou svoji knihu Čtyři dohody. Vše, co v ní bylo napsáno, jsem věděl, ale přesto pro mě uplatnění těchto dohod v praxi nebylo jednoduché. Uvědomil jsem si, jak moc jsem závislý na utrpení. Mnoho slov a vět mi z úst vycházelo úplně zautomatizovaně, ačkoliv jsem věděl, co přesně přitom probíhá, a že si tím vytvářím jen další potíže.
Nejtěžší pro mě ale bylo nebrat si nic osobně – dlouho jsem měl pocit, jako když mi lidé sahají do otevřených ran. A pak mi táta věnoval dárek a poslal mě do Indie, kde jsem konečně pochopil, že pokud nebudu soudit sám sebe, nebude to dělat ani nikdo jiný. Postupně jsem se při řešení situací naučil používat pozitivitu a přemýšlet i mluvit tak, aby se můj život stal mistrovským dílem. A samozřejmě mi také došlo, jak sobecké ode mě tehdy v nemocnici bylo, zatížit otcovy možná poslední okamžiky života svou bolestí. Když jsem se ho později ptal, jak mu můžu splatit všechno, co pro mě udělal, odpověděl: ´Splatíš mi to jedině tím, když budeš šťastný a to, co ses naučil, budeš předávat dál.´
Když se Don Miguel Ruiz poté probral z kómatu, vyslovil přání, aby s ním lidé sdíleli jeho vizi pravdy a lásky. Součástí tohoto jeho plánu byla i návštěva České republiky, kam přijel i se svým synem.

Změnu nelze odkládat

„Jde o přesun od života ve strachu k pravdě. I mně se po odložení pláště strachu podařilo dělat to, po čem jsem dřív jen toužil. Bál jsem se mluvit na veřejnosti před lidmi, ale pak jsem přišel na to, že když otevřu své srdce a budu věřit tomu, že to, co z něj vychází, je vše v pořádku. Splnění mého přání bylo jednodušší, než jsem si myslel. Otevřenému srdci nemůže nic stát v cestě,“ svěřil se s další  svojí zkušeností José Ruiz. „Každý z nás je spasitelem svého života, ale stejně tak můžeme být i svým tyranem, proto se někdy modlím: Bože, ochraň mě před sebou samým.“
Don Miguel Ruiz pokračoval: „Cokoliv chceme změnit, musíme to udělat dnes, jinak to nemusí být nikdy,“ apeloval na semináři na všechny. Ale nejdříve je podle něj nutné uvědomit si, jaká přesvědčení a domněnky nám zabraňují v uskutečnění našich snů. Důležité to je nejen kvůli nám, ale také našim dětem. Více než našim slovům totiž naslouchají poselstvím, která jim předáváme svým chováním. Také proto přeměňme svým uvědoměním negativitu na pozitivitu – vždy zvítězí to, co je více krmeno.
„Děti se učí ze všech maličkostí, které děláme a nejdůležitější poselství, jež jim máme předat, je o lásce a přijetí. Když přijmeme okolnosti svého života, přijmeme sami sebe. Proto ani nemá cenu stěžovat si a nadávat, když uvízneme v koloně aut atd., příkladů z každého dne je mnoho. Lásku k životu a k sobě samým jim předáme jen tehdy, vyjadřujeme-li svým chováním v každém okamžiku postoj: Ať je to kdekoliv, jsem tady z prostého důvodu, že tady být mám.
Jestli se člověk chová a jedná dobře, pozná podle toho, zda se tak také cítí.  
„A jestli cítíte vděčnost, že žijete tak, jak žijete, pak jste osvíceni. Proto je tak důležité naučit se projevovat úctu a vděčnost sám k sobě bez ohledu na to, co se ukazuje kolem nás. Život má fungovat tak, že pozitivitu s sebou přinášíme kamkoliv vstoupíme. Tak se stáváme nositeli toho nejdůležitějšího poselství mezi všemi.“

Jak neurazit šéfa nahoře

Jedna z největších lží, o níž jsme podle Dona Miguela Ruize přesvědčeni, že je pravda, je ta, že nejsme dokonalí. Dokonalí jsme přitom po celý život, protože vše je již dokonáno a celé stvoření je jako hotový obraz.
„Každý z nás je výjimečný, protože nikdo takový nikdy předtím nežil a ani potom žít nebude. Ve své jedinečnosti jsme tedy dokonalí. Protože to nevíme, snažíme se ostatním zalíbit a přijímáme jejich názory. Tehdy ale sami sebe začínáme odmítat, protože chceme být někým jiným. Začneme se jako osel honit za mrkví, kterou nikdy nechytíme. Pochopíme to, až se sami staneme láskou svého života.“
Každý z nás přišel na svět s nejdůležitějším posláním, aby se ze života radoval, a na to je receptů přesně tolik, kolik je lidí na světě.  Pokud si myslíme, že jsme nedokonalí, urážíme nejen sami sebe, ale i nejvyššího šéfa nahoře.  
Účastníci semináře měli možnost pod vedením Dona Miguela Ruize nahlédnout na svůj životní příběh bez posuzování a jakýchkoliv názorů.
„Je naším vlastním výtvorem a je třeba se od něj odpoutat. Pak se jako zázrakem začnou měnit i věci kolem nás. V prostoru za myšlenkami svému příběhu odpustíme a odpoutáme se od něj, takže pak v něm už nebude žádná vina ani obviňování. Nejdříve musíme odpustit hlavní postavě našeho příběhu tj. sami sobě, což je nejtěžší. Chtěl bych vám však říct, že jediný hřích v životě je, pokud se nemilujeme natolik, abychom bez výhrad přijali svůj život se vším, co k němu patří. A druhým lidem je třeba odpustit proto, že jsme je používali k tomu, aby nás zraňovali. Na duchovní úrovni nás tím léčili.“
Podle Dona Miguela Ruize pocházíme všichni z míst, kde existuje skutečná pravda a toto místo je za myšlenkami. Právě tady je prostor bez posuzování. Tato pravda je vlastním poselstvím, zatímco naše mysl je jen v roli posla. Musí dojít ke znovusjednocení našeho těla, mysli a ducha, přičemž stvořitelem všeho je duch.
 „Pomozte mi změnit svět tím, že změníte sebe a to bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, a zda výsledek uvidíte na vlastní oči. Mějte na mysli, že vše činíte i pro další generace.“

Mysl bez konfliktu

„Myšlenky jsou jako mlha. Vzpomeňte si na vnitřní ticho, které jste měli jako malé děti: ve vaší mysli tehdy ještě nebyl žádný konflikt. Tajemství šťastného života tkví v tom mít v sobě dost vděčnosti na to, abych věci kolem nás nechali být tak, jak jsou. Cílem je udělat si domov hluboko v sobě,“ vysvětloval ještě Don Miguel Ruiz. „Nerespektujeme se navzájem, protože nemáme úctu ani k sami k sobě. Právě v tomto sále však cítím, že každý sem přišel s odhodláním přijmout svůj díl na změně světa.“
Když babička Josého Ruize umírala, řekla mu, jak je ráda, že bude žít právě v této době, protože to bude doba, kdy máme možnost prožít biblické děje v praxi.
„Staňme se změnou, kterou chceme vidět ve světě, a za základ si vezměme pocit vděku, který vneseme do každého dne. Zároveň poděkujme za cestu, která je za námi. Kdykoliv mě někdo posuzuje, dává mi příležitost k odpouštění a k tomu, abych si užil toho, že jsem se rozhodl nepoužívat v odpovědi na to žádnou negativitu,“ dodal ještě José Ruiz.
Odnaučovací proces trvá určitou dobu, po kterou je nutné trénovat. Během té doby je nutné poznat sebe sama a také se do sebe zamilovat. Právě to má zázračný vliv nejen na naše životy, ale pochopitelně také na naše vztahy s ostatními. „Uvědomil jsem si, že kdy jsem dostatečně nerespektoval a nemiloval sebe, nemohl jsem milovat ani svoji partnerku,“ konstatoval José Ruiz. Milujme  se i se všemi chybami, jichž se dopouštíme. Dokonalí jsme i s nimi.
Když kompletně respektujeme sami sebe, přestávají konflikty v naší mysli, a když respektujeme druhé, mizí i konflikty s okolím. I když jiní lidé mají své úsudky a názory, nemají na nás už žádný vliv. Zároveň nepovažujeme za důležité vyjadřovat své názory a úsudky o nich.
„Na jaké okamžiky a katastrofy ještě čekáme, abychom si uvědomili všechny tyto pravdy? Buďme připraveni uzavírat nové dohody a to dokážeme v okamžiku, až budeme připraveni milovat se bez podmínek. Rozhodnutí je na nás….“

Nový

Brandon Bays: Veškerou pravdu mají lidé v sobě  

Brandon Bays je učitelkou v oblasti léčení těla a mysli. Před více než dvaceti lety se bez operace a jakýchkoliv léků během sedmi týdnů uzdravila z onkologického onemocnění a na základě svých zkušeností poté sestavila metodu zvanou Cesta. Nedávno opět navštívila střední Evropu a v Bratislavě vedla třídenní seminář. Při této příležitosti Meduňce poskytla rozhovor.

Cesta umožňuje všem lidem, aby objevili vlastní pramen lásky, který jakékoliv emocionální a fyzické problémy léčí na buněčné úrovni. Patří mezi mezinárodně uznávané léčebné procesy a pomohla již tisícům lidí po celém světě. S její pomocí se dokázali zbavit emocionálních a fyzických potíží a najít svůj skutečný potenciál.

Rozhovor s Brandon Bays

+ Těšila jste se na cestu do střední Evropy?

Před cestou na Slovensko jsem byla v Rumunsku a s touto částí Evropy cítím velmi silné spojení. Zřejmě proto, že moje maminka, která je Rakušanka, se narodila právě v Rumunsku.

+ Je tomu už 21 let od chvíle, co jste se vypořádala s nádorem. Co všechno se za tu dobu změnilo?

Od té doby se můj život ubírá cestou svobody. Cítím hluboko v sobě vděčnost. Každý okamžik mi znovu odhaluje, kým opravdu jsem. Modlím se, aby se stále více lidí dokázalo probudit a najít v sobě lásku, radost, vnitřní mír a cestu přirozeného uzdravení, která tady je pro všechny. Moje největší modlitba je, aby mě život použil jako nástroj probuzení a léčení naší nádherné planety.

+ Během oněch sedmi týdnů, kdy jste se postupně zcela uzdravila, se váš život zřejmě úplně změnil, je to tak?

Poté, co mi má doktorka diagnostikovala nádor, trvala na tom, že musím podstoupit chirurgický zákrok. Podlehla však mým přesvědčivým prosbám a dala mi měsíc na to, abych se uzdravila sama pomocí alternativních metod. A tak jsem jedla jenom syrovou stravu, docházela na masáže a hydrokolonoterapie, používala bylinkové procedury, pozitivní vizualizace – v podstatě jsem vyzkoušela všechno, co jsem znala. Vypadala jsem zdravě a cítila se dobře, ale tumor zůstával beze změny, stále ve velikosti basketbalového míče. Jednoho dne, když jsem ležela na masážním stole už v naprosté beznaději, jsem to vzdala. Jednoduše a úplně jsem se vzdala. Veškeré vědění, všechna školení, zkušenosti, vše jsem nechala být a dovolila jsem si naslouchat něčemu hlubšímu, svému vnitřnímu klidu a vnitřní moudrosti, která ke mně promlouvala beze slov. Najednou se objevila vzpomínka na trauma z mého dětství, s nímž jsem se, jak jsem se alespoň do té doby domnívala, už dávno vypořádala. Znepokojovalo mě, že se znovu objevuje tatáž vzpomínka, ale protože jsem neměla co ztratit, nechala jsem se tímto vnitřním hlasem vést hlouběji do svého nitra a objevilo se slůvko odpuštění. Předtím jsem svou minulost pouze přijala, ale toto přijetí s sebou přinášelo pocit hrdinství a bylo spojené s emocionální zátěží, kterou jsem s sebou vláčela stále. Až právě v tomto okamžiku jsem našla cestu k úplnému odpuštění všeho, co se kdysi odehrálo. Teprve tím bylo možné nechat starou bolest, která byla součástí buněčné vzpomínky, odejít a s ní i celý dávný příběh. Uvědomila jsem si, že tumor se nedržel mě, ale že já se držela tumoru… Moje tělo, opustil úplně a přirozeně, bez operace během šesti a půl týdne.  

+ Jak v té době vypadal váš život?

Od velmi útlého věku jsem tak nějak tušila, že v životě je něco víc, než jen fyzická forma a vnímání zjevné reality, a tak jsem se už během studií na univerzitě začala zajímat o spirituální učení, studovala jsem různá náboženství, filozofie, tradice a hledala hlubší odpovědi. Dokonce jsem získala kvalifikaci v oblasti nejrůznějších alternativních terapií a začala pracovat na klinice v New Yorku, která je nabízela zdarma. Současně jsem vedla seminář Pulzující zdraví pro Anthonyho Robbinse. Byla jsem tou dobou plná života a cítila jsem naplnění… nebo jsem si to alespoň myslela!
Když mi bylo 39 let, navzdory tomu, že jsem měla pocit, že vedu zdravý život a dělám vše „správně“, mi byla stanovena diagnóza – nádor velikosti basketbalového míče.  Bylo to pro mě probuzením a voláním, ať se proberu a začnu věci vidět takové, jaké skutečně jsou. Bylo třeba odkrýt všechny zážitky, které způsobily, že jsem se v životě začala uzavírat, a vyčistit všechna stará zranění a traumata. Právě to mi podvědomě bránilo prožívat život s chutí a radostí a oddělovalo mě od mé skutečné podstaty.
Nádor byl tím největším darem, který mi pomohl začít žít život opravdu naplno z podstaty mého skutečného já. Naučila jsem se být tím, kým skutečně jsem. Od té doby jde můj život cestou osvobození a volnosti. Každý moment mi připomíná, kdo jsem, a modlím se, aby i další lidé vyslyšeli volání lásky po probuzení, a naučili se žít naplněni radostí a vnitřním mírem. Také si přeju a modlím se za to, aby mě život použil ke zprostředkování probuzení a uzdravování naší planety. Přijímám život jako dar, který mi umožňuje realizovat božský potenciál ve všem. Každý moment je pro mě požehnáním a já cítím nekonečnou vděčnost k životu.

Šance na spontánní uzdravení je vždycky

+ Věděla jste před tím, jak obrovský je potenciál lidského těla?

Cesta není založena na víře, ale na přímé zkušenosti. Je přístupná každému, kdo je ochoten zastavit se, setrvat v klidu a odhalit hlubší pravdu, než je pravda z úrovně mysli. Pokud se odhodláte ukončit příběh své bolesti a otevřete se do nekonečného potenciálu svobody, která je vaší  podstatou bez ohledu na to, čemu věříte, uzdravení je možné. To, čím skutečně jsme, je oproštěno od omezujících přesvědčení, pravidel, nálepek nebo myšlenek, jimiž je náš život doslova zavalen. To vše jsou jen návyky způsobené naší podmíněností a nemají co do činění s nejhlubší pravdou o našem neomezeném potenciálu.
Byla jsem v té době velmi vděčná za práci Dr. Deepaka Chopry, který popsal tisíce případů, kdy se lidé spontánně a přirozeně vyléčili ze svých nemocí. Spojovalo je to, že díky nějakému zásahu vyšší moci získali přístup k nekonečné vnitřní moudrosti a přirozené dokonalosti, a také to, že se přestali se životem prát a úplně se odevzdali. Tím jsem se utvrdila v tom, že lidské tělo má schopnost radikálního uzdravení a šance tedy byla i v mém případě.  

+ Komu je dnes určená Cesta a co od ní můžeme očekávat?

Cesta je určena komukoli, kdo zjistí, že v životě musí existovat něco víc, než neradostná existence, s níž se jen smiřujeme. Je pro kohokoli, kdo v životě hledá odpovědi na otázky a výzvy života, a zajímá se o praktické metody toho, jak žít život naplno a využít svůj potenciál.
Když jsem psala knihu, snažila jsem se představit si obyčejného člověka, který žije svůj obyčejný život v obyčejném městě, kde řeší každodenní záležitosti. Čtenáře zve k tomu, aby mě doprovázel v mém životním příběhu, kde odhaluji možnosti léčení. Lidé mi často říkají, že to, co čtou, jsou i jejich příběhy, výzvy a témata, a při čtení knihy si toho mnoho uvědomí. Odhalují důvody, proč nebyli schopni žít spokojený život s vědomím toho, kým skutečně jsou. Semináře se konaly už ve dvaačtyřiceti zemích.

+ Proč podle vás počet chorob a nemocných lidí stále vzrůstá?

Existuje mnoho teorií a důvodů, proč stále více lidí podléhá nemocem v našem neustále se modernizujícím světě – špatná strava bohatá na cukry, smažené jídlo, fast food, nedostatek pohybu, přepracování, stres, kouření, pití alkoholu atd. Centrum pro kontrolu chorob v USA na základě intenzivního výzkumu nedávno prohlásilo, že více než 85 % nemocí má psychickou příčinu a je způsobeno emocemi a jejich potlačením.
Ve chvíli, kdy nějakou emoci prožíváte naplno, organismus do krve vypouští určité biochemické látky. Pokud emoce není vyjádřena, nebo je přímo potlačena, pak se tyto chemické látky vypouštěné do krve usadí uvnitř různých buněk. A po nějakém čase, pokud dojde k projevu nemoci, bude to pravděpodobně právě v místě, kde se tyto buňky nacházejí.
Zkoumali to už mnozí vědci a lékaři.  Dr Bruce Lipton, Candace B. Pert, Ph. D. a Deepak Chopra, M. D. na molekulární úrovni prokázali, že potlačené emoce mohou vést k tomu, že se jednotlivé buněčné receptory zablokují. Tyto bloky se vzápětí stávají překážkou komunikace probíhající mezi zdravými buňkami, čímž poškodí funkci těla a následně způsobí nemoc. Naopak, dovolíme-li emocím a pocitům, aby se projevily svobodně, receptory buněk zůstanou otevřené a tělo může zůstat zdravé.
Na nejhlubší úrovni máme všichni přístup k přirozené dokonalosti, nekonečné uzdravující a osvobozující síle, která dokáže řídit a utvářet náš život naprosto bezchybně. Pro mnohé z nás je však obtížné nalézt přístup k této dokonalosti.

+ Proč vlastně?

Problém spočívá v tom, že jsme všichni silně ovlivněni a poznamenáni různými podmínkami, událostmi a pravidly – nazývám je tichými sabotéry. Tito sabotéři jednají, aniž by byli odhaleni, staví nám překážky a blokují nás na buněčné úrovni. Například se můžeme rozhodnout, že v životě učiníme několik změn k lepšímu např. že začneme cvičit, a tak si vytvoříme plán. Po nějakou dobu se nám daří plán naplňovat, ale dříve či později nás tiší sabotéři znovu ovládnou a z nepochopitelného důvodu se tak vrátíme k dřívějším návykům. Opět upadneme do stereotypní filozofie, že za všechno, co je špatně, může někdo jiný, místo abychom přijali možnost, že jsme sami součástí řešení problémů.
Nezdravá přesvědčení o našem potenciálu, našich schopnostech a místě v životě získáváme od přátel, rodiny i svého kulturního prostředí. Neseme v sobě staré a  nezdravé přísahy, které uzavíráme sami se sebou nebo s jinými, omezující nebo sebetrestající pravidla, jež jsme přijali už v dětství a mnoho dalšího. To způsobuje, že své přirozené světlo zakryjeme stínítkem a neodvažujeme se zářit, ačkoliv je nám to vlastní.

Zbavme se nepotřebného

+ Jak to změnit?

Metoda s názvem Cesta umožňuje lidem odkrýt a vyčistit buněčné vzpomínky a otevřít se do hlubokého pocitu svobody a uzdravit se skrze odpuštění. Každý z nás si nese určitý díl emocionální, spirituální a fyzické karmy, která o sobě dává vědět. Cesta dává příležitost vyčistit traumata a vypořádat se s bolestí.
Oblíbena je především proto, že jde k jádru problému a pomáhá lidem setkat se se svým vnitřním sabotérem a odstranit nezdravé vzorce chování. Pak může zazářit náš skutečný, neomezený potenciál božské bytosti! Lidé pak zažívají transformaci, jakou si ani nedokázali představit, a to ve všech sférách života – na úrovni fyzického těla, zdraví, energie, emočního naplnění v každodenním životě i pozitivního přístupu k životu.

+ Pracuje tedy i se strachem?

Ano. Cesta neznamená zbavovat se toho, co vnímáme jako nechtěné nebo nepotřebné, spíše je nutno uvítat vše, co tvoří naši osobnost, a co dosud není svobodné. Žijeme v době plné katastrof, terorismu, zemětřesení, záplav, finančních krizí, rozchodů a fyzických i psychických traumat. Všude vidím lidi paralyzované strachem, obávající se cokoli podniknout.
Tato metoda lidem dovoluje sundat víko, pod nímž se skrývá jejich strach, a poddat se božskému. Jsem věčná za to, že Cesta lidem pomáhá vydat se do jejich vlastního nitra a utkat se tam se strachy a omezujícími přesvědčeními.  Když potom zažijou naprostý klid uvnitř sebe sama, může v jejich životě nastat změna. Jakmile poznají pocit vnitřního klidu a úplnosti, přirozeně se to odrazí ve všem, co je obklopuje.
Nejsme odděleni jeden od druhého, naše životy se prolínají a souvisejí spolu. Proto myšlenka oddělenosti tj. interního a externího světa pozbývá smysl a zůstává pouze konceptem mysli.

+ Jaký vypadá váš současný život?

Nikdy nevím předem, co přijde. Jediné, co mohu dělat, je naslouchat, důvěřovat a zůstat v přítomném okamžiku připravena reagovat, až mi život sdělí, jak mě chce použít. Veškerou pravdu mají lidé v sobě a jsem šťastná, pokud jim můžu pomoci, aby ji objevili.


                                Věra Keilová

Deepak Chopra: Štěstí se dá naplánovat

Už za pár dní Prahu navštíví známý americký lékař a autor více než sedmdesáti knih Deepak Chopra, světově uznávaný odborník na holistický přístup k léčení. Mezi jeho klienty patřil svého času například i Michael Jackson. Ve Spojených státech amerických, kde žije, bývá častým hostem televizních talkshow a sám provozuje Deepak Chopra Radio zaměřené na rozhovory o zdraví, lásce a sexualitě. S moderátorkou Oprah Winfrey pořádá online meditační kurz 21-dy Meditation Challenge.
Je zakladatelem nadace Chopra Foundation a členem řady odborných společností a nositelem mnoha cen – mj. Ceny Alberta Einsteina. Vytvořil vlastní filozofii léčení propojující tradiční východní léčitelské umění s tím nejlepším, co nabízí západní medicína. V Praze vystoupí ve velkém sále Lucerny 15. května. Hovořit bude o tom, jak vzít svůj život do vlastních rukou  – východiskem z jakéhokoliv problému je spiritualita. Meduňce při této příležitosti poskytl exkluzivní rozhovor.

Rozhovor s Dr. Deepakem Choprou

+ Jaké bylo vaše dětství v Indii?

Vyrůstal jsem v rodině, která byla velmi ovlivněna západní kulturou.
Můj tatínek byl známý kardiolog a velice si přál, abych šel v jeho šlépějích a stal se lékařem. Já jsem ale snil o kariéře spisovatele. Postupem času jsem ale změnil názor a byl jsem přijat na Institut klinické medicíny v New Delhi.

+ Proč jste vlastně zakotvil v USA a jaké byly vaše zdejší začátky?

Chtěl jsem se stát lékařem západní medicíny, a tak jsem v roce 1970 imigroval do Spojených států. Měl jsem tenkrát v kapse jen 25 dolarů a příslib práce v nemocnici v New Jersey. Po několika letech jsem ale už pracoval jako Vedoucí týmu lékařů v Bostonském lékařském centru.

+ Tvrdíte, že úkol každého člověk je dělat druhé lidi šťastnými. Jak to naplňujete ve svém životě?

Podělím se s vámi o jednu techniku, kterou používám. Nesmíte se zaměřovat na „já” a  „moje”. Hledejte propojení se vším, co kolem sebe vidíte, zkrátka úplně se vším co existuje. Soustřeďte se na to, že je vaším úkolem činit druhé lidi šťastnými. Také je důležité udělat si čas na meditaci. Dělejte svá rozhodnutí uvědoměle a vždy se přitom sami sebe zeptejte:  „Učiní mě tato volba šťastným, či ne? Budou i ostatní šťastní následkem mé volby?“

+ Z vašich knih a slov vyplývá, že štěstí se dá naplánovat. Jak?

Ano! Štěstí není věc, která k nám přijde jednou za čas, není to fenomén, který se pohybuje někde mimo naše tělo a mimo nás. Štěstí je především pocit vnitřního souladu. Stejně jako se můžete naučit jezdit na kole, můžete se také naučit jak být šťastnými. Každý z nás má tuto schopnost. Pravé štěstí k vám nikdy nedorazí jen tak, samo o sobě. Musíte se sami vnitřně rozhodnout, že jste ochotni vidět, přijímat a cítit pouze štěstí. Takže štěstí se skutečně dá naplánovat.
Každý z nás má v sobě dvě protichůdné síly soutěžící o naši přízeň. Jedna z nich naše štěstí probouzí a vyživuje a ta druhá jej ničí. Je pouze na nás, které síle se rozhodneme dávat přednost.

Nádherná nespokojenost

+ Co je to vlastně štěstí? Jste šťastný vy sám?

Řekl bych, že štěstí je stav naplnění. Pojem „opravdové štěstí“ ještě nebyl schopen nikdo definovat (směje se), pro každého je totiž tato definice jiná. Jestliže opravdovým štěstím myslíte nekonečnou euforii, potom byste byla odsouzena k nekonečné senilitě, protože byste neměla žádnou potřebu něco dělat. Je třeba cítit trochu nespokojenosti k tomu, abyste mohla projevovat svoji kreativitu. Tento druh nespokojenosti nazývám „nádherná nespokojenost“.  Ano, já se cítím velice, velice šťastný.

+ Podle vás je třeba vyhradit si každý den čas na prosté Bytí. Jak to zvládáte při tolika aktivitách? Jak přitom konkrétně postupujete?

Úplně nejlepší je meditovat dvakrát denně – nejprve brzy ráno, ještě před tím než se umyjeme a nasnídáme, a dále potom později odpoledne, nebo večer po skončení naší práce, či před večeří. Tyto dva časové úseky strávené v hlubokém klidu, v kombinaci s naší každodenní produktivní činností, jsou kroky k našemu duchovnímu rozvoji a sebepoznání.

+ Zabýváte se i tématikou stárnutí a tím, jak mu předejít. Nejsou lidé tímhle dnes až posedlí? Vždyť o stárnutí těla tady přeci vůbec nejde…

Je to všechno o naší perspektivě, o našem procítěném názoru. Ten má potom vliv na náš biologický věk. Jedna z věcí, kterou musíme pro sebe udělat, je ta, že se osvobodíme ze spárů našeho současného přesvědčení. Námi upravené vědomí, i s jeho limitujícími přesvědčeními, je v podstatě naším vězením. Když ale změníme naši perspektivu ve třech bodech: vnímání těla, vnímání času a přesvědčení ohledně stárnutí, bude potom naše tělo vyzařovat tato nová přesvědčení.
Jste přesvědčeni, že stárnutí je nevyhnutelné a že lidské tělo stárnutím degraduje? Jestliže právě tohle je vaše přesvědčení, je to také to, co se s vaším tělem bude v budoucnu dít. Anebo si myslíte, že čím více stárnete, tím více nabýváte na vitalitě a svěžesti? A že i s přibývajícím věkem máte zdravé tělo, které vám přináší radost, a zároveň vám slouží klidná, bystrá mysl? Jestliže tohle jsou vaše přesvědčení, vaše tělo bude vyzařovat právě tuto vaši pravdu.

+ Proč je ve vyspělých zemích tolik lidí nemocných a tolik z nich užívá antidepresiva? Co nám tak moc chybí?

Většina lidí žije v naší současné společnosti konzumním životním stylem. Jen málokdo si udělá čas na to, aby se zamyslel a uvědomil si své vlastní pocity. Neustále hledáme štěstí někde mimo nás a v uspokojování našich materiálních potřeb. A tak hromadíme a zároveň potlačujeme emocionální bolest. Tím se však vyčerpá naše psychická energie. Následkem psychického vyčerpání je deprese.
Když se ale pozastavíme a začneme naše emoce vnímat, uvědomovat si jejich jádro a to, z čeho vyplývají, pak je možné naše problémy řešit. Náš mozek je potom sám schopen produkovat vysoké hladiny neurotransmiterů, které naši náladu zlepšují úplně přirozeně. V tomto případě není vůbec potřeba vyhledávat farmaceutika. Pokud již předepsaná antidepresiva užíváte, doporučuji poradit se nejprve s lékařem, který má zkušenosti nejen s tradičními léčebnými metodami, ale také s holistickým přístupem.
Mnoho lidí to stále překvapuje, ale nejlepším lékem na smutek je štěstí.

Sláva se štěstím nesouvisí

+ Před lety jste byl také v lékařském týmu Michaela Jacksona. Věděli vůbec lidé, jaký je Michael Jackson? Jaký byl?

Michael Jackson bude s největší pravděpodobností pamatován jako zničená ikona – genius popu, který byl zdeformován a následně zničen svou slávou. To se však s tím, jak si ho pamatuji já, příliš neshoduje. Znal jsem ho velice důvěrně – jeho tajemnost, záliby, drtivý vliv globální popularity i jeho osobní pocity osamělosti. Michael byl názorným příkladem paradoxu mnoha světově známých interpretů. Ve své podstatě to totiž byl velice plachý introvert, který při návštěvě mého domu strávil většinu času sám v koutě se svými dětmi. Nikdy jsem v Michealovi neviděl nikoho jiného, než milujícího otce svých dětí.

+ Stýkáte se i dalšími slavnými lidmi. Co je důležité proto, aby člověk unesl velkou slávu? Jaký je váš osobní recept? I vy jste světově uznávaný ve svém oboru...

Podle mých zkušeností sdílí spousta talentovaných slavných lidí vedle svých specifických darů ještě jednu společnou věc a tou je nejistota. Interpret světového měřítka zažívá spoustu nejistoty. Cítí se jenom tak dobře, jak dobrý byl jeho poslední hit.
Společnost umístí talentované lidi na podstavec a oni se pak snaží pod neustálým nátlakem laťku buď udržovat, nebo ještě lépe zvedat. Velmi důležité je však udržet rovnováhu a vyhradit si každý den čas na prosté bytí tak, jak jsme o tom už mluvili. Myslím, že však i nejistota může být použita k dobrému účelu – je to vlastně dar. Když ji přijmeme s otevřenou náručí, stane se pohonným motorem naší kreativity. Tohle je lekce, ze které si může vzít ponaučení každý.

Dar nejistoty

+ Máte ženu a děti či vnuky? Jak pěstovat lásku mezi nejbližšími?

My všichni jsme vlastně v naší podstatě láska. Čím více lásky cítíme v našich vlastních srdcích, tím více lásky je k nám potom vyzařováno zpět z okolí a od ostatních lidí.
Ano, jsem ženatý. S manželkou Ritou máme dvě dospělé děti, syna a dceru, a dnes už také tři vnoučata.

+ Připouštíte, že jedinou cestou k osvobození je přijetí nejistoty. Jak člověk pozná, že na něčem lpí a sází jenom na jistoty?

Když se něčeho úpěnlivě držíme, je to jako bychom zadržovali vlastní dech. Potom však brzy nebudeme moci dýchat. Jedinou cestou, jak něco v našem fyzickém světě získat je, že se toho vzdáme. Když se něčeho vzdáme, náleží nám to pak navěky.
Potřeba si něco připoutat vychází ze strachu a nepochopení nejistoty. Nejistota znamená neotřesitelnou víru v sílu našeho vnitřního Já. Auta, domy, peníze, šaty, atd. jsou pouze dočasné symboly. Hra na honěnou za symboly dává životu asi tolik smyslu, jako kdybychom krajinu vyměnili za kartografickou mapu. Tento způsob jednorovinového myšlení přináší po čase úzkost a znepokojení. Člověk se pak cítí prázdný. Nelpěme tedy, ale otevřme se novým zážitkům a zkušenostem.

+ Vytvořil jste vlastní filozofii léčení propojující východní léčitelství se západní medicínou. Na co jste vsadil konkrétně a jak tedy postupujete v praxi? Co klientům nabízíte kromě léků?

Vždy jim nabízíme hned několik řešení. Základem všeho je návrat k celistvosti těla a ducha. Kromě tradičních léčebných postupů pomáháme klientům navrátit se do stavu tzv. biologické homeostáze, kdy je tělo samo schopno se opravit a vyléčit.

V každém člověku existuje místo, kde není nemoc, které nikdy necítí bolest, a stejně tak nemůže stárnout a ani zemřít. Když se na toto místo dostanete, všechna omezení, která jinak my všichni uznáváme, přestávají existovat. Nepočítá se s nimi ani jako s možností. Toto místo se nazývá perfektní zdraví. Když život vezmeme do vlastních rukou, objevíme jej. Přeji všem, aby toho dosáhli a šanci, kterou jim život dává, opravdu proměnili.

Věra Keilová

Jste tím, jaká je vaše hluboká žádost, jež vás pohání.
Jaká je vaše žádost, taková je i vaše vůle.
Jaká je vaše vůle, takové jsou i vaše skutky.
Jaké jsou vaše skutky, takový je váš osud.

Rozhovor s Tomášem Klusem – Dal jsem se do zásuvky

Libor Malý: Štěstí a peníze spolu nesouvisejí

Věra Keilová

Před dvěma lety mu na kontě přistála téměř miliarda korun českých – právě za tuto částku prodal internetový server Jobs.cz, který založil v roce 1996 jako majitel firmy LMC. Vloni pětačtyřicetiletý vizionář a filantrop Libor Malý založil portál Hearth.net propagující nový směr ekonomiky daru.  Kapitalistický model založený na principu spotřeby totiž podle něj začíná pomaličku dodýchávat.


Jak tomu rozumět?
Ekonomika kapitálu čili kapitalistický systém je založený na původní rozdělenosti světa a na stále rostoucí spotřebě. V praxi to vypadá, že lidé chodí do práce, a nejde o to, jestli je práce baví, ale aby vydělali peníze a pak si užívali. V podstatě jim je jedno, jak peníze vydělají, klidně i tak, že někomu prodají shnilé hrušky. Nedbají tedy o druhého, ale hlavně o sebe. Jde o to vzít pro sebe co nejvíc. Berou a dávají to sobě. V novém systému ekonomiky daru ale dělají něco, co je baví, a to dávají darem druhým. Místo braní to je dávání, ale pořád to zůstává tržním systémem.
Na základě čeho si myslíte, že je takový systém možný?
Lidé k tomu musí nejprve dozrát, ale realizovatelné to je. Je to jenom otázka času. Stávající systém se vyčerpává sám v sobě, protože jak všichni berou všem, tím více začínají být již dnes všichni chudší. Druzí totiž tím více zase obírají je. Všichni zvyšují produktivitu všeho možného, aby si navzájem všichni brali stále více, a proto to celkově už celé začíná chudnout, protože zdroje dalšího růstu se již začínají pomalu vyčerpávat. A nevyřeší se to tím, že se bohatým sebere, protože to je totiž zase jenom braní druhým a dávání sobě. Proto tento systém není dlouhodobě udržitelný. Když by to však fungovalo obráceně, celá společnost bude bohatší. Jakmile každý dává, budou všichni nejen bohatší, ale také šťastnější, protože budou dělat to, co je baví, a ještě jsou rádi za to, že svým darem někomu udělají radost.
Nepřipomíná to trochu ideály komunismu?
Rozdíl je v tom, že tady si nesete důsledky svých činů. Když nic nedáváte, nikdo vám také nic nedá a tak třeba budete mít hlad. Za socialismu to bylo tak, že všichni mají jakoby všechno společné a z toho si všichni dlouho brali, až celý systém postupně zkolaboval, čili ten princip, že já si beru pro sebe, byl stejný. Z tohoto úhlu pohledu je kapitalismus a socialismus totožný. Buď se kradlo za socialismu, anebo lidé berou druhým pomocí tržního mechanismu. K novému směru udržitelné ekonomiky se na světě pomalu přiklání stále více lidí, a proto jsme také založili portál Hearth.net, kde se lidé navzájem obdarovávají poskytováním všeho možného – zdarma.
Je vůbec nějaká souvislost mezi štěstím a penězi?
Dokud lidé peníze nemají, žijí v přesvědčení, že kdyby je měli, byli by šťastni, ale žádná taková souvislost neexistuje. Teď si někteří určitě řeknou: ´Tomu se to povídá, když si může  dovolit všechno, ale co my, chudáci?´ Je logické, že takto uvažují, ale je to tak proto, že jim chybí ta zkušenost. A bohužel, jakákoliv osobní zkušenost je nesdělitelná. Nejdříve si myslíte, že peníze vedou ke štěstí, ale jakmile je máte, zjistíte, že to tak není, že mohou klidně být i příčinou vašeho neštěstí.
Máte na mysli třeba to, že dnes nepoznáte, kdo je přítel váš, a kdo je jenom přítelem vašich peněz?
Když máte peníze, jste neustále ve stresu. Celý život jste makali jak blázni, abyste si je vydělali, a když je konečně máte, tak se stresujete, abyste o ně nepřišli. Takže k některým lidem tak přichází strach a úzkost. Sice si můžete koupit ferrari, jachtu a lítat soukromým tryskáčem – což je pro lidi, kteří si to nemůžou dovolit, něco úžasného – ale pak třeba letíte luxusním tryskáčem, jste obklopeni zlatými skleničkami a přitom jste vystresováni, že vám zahýbá partner. Anebo řešíte zdravotní problémy. Prostě když peníze nemáte, jste nešťastní, že je nemáte, a když je máte, jste nešťastní, že je máte.
Štěstí je tedy úplně jiná veličina?
Ano, štěstí a peníze spolu nijak nesouvisejí, to je moje zkušenost. Mám ale výhodu, že když je mám, můžu si dělat radost tím, že udělám radost jiným. A momentálně mě těší, že jsem v září mohl v Praze zorganizovat návštěvu Jeho Svatosti Dalajlamy. Přijel jako host Fóra 2000 a jeden den se také věnoval předávání buddhistického učení. Právě to jsem si vzal na starost a přineslo mi to hodně radosti. Ale k tomu, aby měl člověk dobrý pocit, stačí klidně i to, když pomůžete babičce na schodech vzít tašku, a vynesete ji do čtvrtého patra. Tohle už může udělat každý. Dávat může každý, nejen ten, kdo má peníze.
Jaký je rozdíl mezi cenou a hodnotou?
Pro mne je vztah mezi cenou a hodnotou úplně jednoznačný. Hodnota je v srdci a cena je v mozku. Cena je racionální a numerické vyjádření pocitu hodnoty.
Jak se změnil váš život po prodání firmy LMC? Co děláte celé dny?
I když už do práce nechodím, nestíhám a ptám se sám sebe, jak jsem dříve dokázal být deset hodin v práci a ještě dělat další věci. Diář mám plný měsíc dopředu. Takže co já dělám? Zaprvé mám neziskovku Adato Paradigma (v překladu název znamená fungování podle nového principu od dnešního dne – pozn. aut.), která se věnuje projektu Hearth.net, což je internetový portál ekonomiky daru. Investuji do toho, protože tomu věřím, o projekt se stará asi osm lidí. Sám tam docházím jednou nebo dvakrát týdně.  Potom jsem jedním z dobrovolných ředitelů globální buddhistické komunity Dzogčhenu a k tomu mám ještě několik dalších funkcí. A to víte, že s ekonomikou daru máme zkušenost všichni?
Jak to myslíte?
Zažili jsme to v rodině. Nebo po vás snad maminka chtěla, abyste jí zaplatila za snídani nebo za oběd? Nikdy jí to nenapadlo. A připadalo vám to zvláštní? Určitě ne, protože to je přirozené. No a teď jde o to, aby fungování v malé komunitě rodiny mohlo fungovat i ve větším měřítku. Když se vytvoří správné podmínky, jde to.  Koexistence dvou systémů, tj. ekonomiky daru a stávajícího kapitalistického modelu je však bohužel komplikovaná. Když si lidé vezmou hypotéku, mají dům, ale ztratí svobodu. Já vím, že řeknou, že mně se to povídá, ale já jsem skutečně nikdy nikomu nic nedlužil a moje filozofie je, že když na něco nemám, tak si to prostě nekoupím. Pro mnoho lidi není jednoduché přejít na ekonomiku daru právě proto, že jsou příliš uvěznění ve stávajícím systému.
Portál jste uvedli do provozu symbolicky 21. prosince 2012. Jaká je bilance téměř po roce jeho fungování? Jaký je zájem?
Je to učení pro všechny. Vyšli jsme ven s určitým záměrem, který se dál neustále ladí podle toho, jak se vyvíjí naše společnost. Dnes máme asi 1 500 registrovaných uživatelů, některé z nich i v zahraničí. Předpokládám, že za dvacet třicet let bude tento systém už běžný a to především díky generační změně. Děti, které se narodily po roce 2000 to už budou chtít dělat jinak a další fungování v systému, v jakém jsme byli my, pro ně bude nepřijatelné.  
Takže tak zvané bary, co je výraz pro oboustranný dar, už probíhají?
Ano, každý den proběhne několik desítek transakcí. Když to porovnáte s mým původním projektem Jobs.cz, je to k smíchu málo, ale všechno začíná od nuly.  
Co vy byste v tomto systému nabídl za sebe?
Za sebe jsem už také přispěl. Udělal jsem pár strategických konzultací v managementu  a marketingu. Něco v těch firmách nefungovalo a bylo to proto, že neměli strategii. Takže jsme to vzali od podlahy a dali to dohromady.
Když někdo dá dar vám, přijmete ho?
Řeknu vám upřímně, že jednodušší je dar dávat než přijímat. Nejdřív jsem musel překonat bariéru dar dát a teď se učím jej přijmout. Protože jakmile dar přijmete, vzniká určitý závazek a ten vás motivuje k tomu v tom pokračovat. Je to jako štafetový závod. Někdo přiběhne, dá vám kolík a vy ho musíte dát dál. To je zákon zachování energie. V ekonomice daru proto energie tečou volně a bohatství je mnohem větší, protože si všichni předávají pomyslné štafetové kolíky. Svojí osobností energie pouze transformují do toho, co je baví, a v této podobě ji pak předávají dál.
Říká se: Když nemáš nic, dej aspoň úsměv…
Štěstí je opravdu v tom udělat něco užitečného pro druhé, protože tím má člověk radost i sám ze sebe. Třeba veškeré vstupné, které se vybralo na buddhistickém učení Jeho Svatosti,  kde bylo přes dva tisíce lidí, odešlo jako příspěvek na rekonstrukci jedné školy v Tibetu. Byl jsem tam osobně a viděl jsem ji na vlastní oči. Jeho Svatosti jsem to slíbil a byl to můj osobní závazek.
Poznali jste se spolu nějak blíž? Jaký je v osobním projevu?
Stejný jako když hovoří před několika tisíci lidí. Rád se směje a dělá vtípky a přitom je zřejmá jeho hluboká moudrost. Třeba před dvěma lety jsme se v hotelu fotili na skupinovou fotografie a během focení ke mně natáhl ruku. Drželi jsme se několik minut a já se v tu chvíli ocitl zalitý neuvěřitelným zlatým světlem, které přinášelo naprostou blaženost. Nejde to nijak popsat, byl to největší zážitek mého života. Rozumím všem, kteří tomu nevěří, kdybych to neprožil, sám bych tomu také nevěřil.
Přitom o sobě mluví jako o nejposlednějších z posledních a nejobyčejnějším z obyčejných…
To je právě znak mistrovství. Právě tenkrát mě napadlo, že by příště mohl přijet nejen jako lídr Tibetu, ale i jako buddhistický mistr.
V čem vidíte přínos této filozofie pro naši společnost?
Ukazuje, že každý čin má svoje důsledky, a že si tak svůj život tvoříme opravdu sami. V širším kontextu tím utváříme celý náš svět. Je to jednouché a nemusíme chodit ani do buddhismu. Všichni si společně vytváříme tuhle zemi a jakákoliv oddělenost někoho je iluzí. Dělá snad někdo tohle? (A pak Libor Malý vzal ze stolu vidličku a začal se s ní přes rukáv píchat do paže – pozn. aut.). To přeci sám sobě nikdo nedělá, tak proč by to měl někdo dělal druhému? Jenže to zatím málokomu dochází, i když dnes, ve stále rychleji se propojujícím světě se skutečně ukazuje, že cokoliv uděláme druhému, se nám stále rychleji vrátí zpátky.
Jak je možné, že se dá více vydělat na ničení lesů než na jejich ochraně? Z toho je jasné, že je mnoho věcí úplně jinak, než by být mělo…
Tady hraje roli faktor času. Když ničím a kácím lesy, beru bezohledně zdroje dalším generacím a dávám je sobě – po mně potopa. A právě to je dlouhodobě neudržitelné. Lidé to dělají jenom proto, že žijí v iluzi nezávislosti, oddělenosti, a nejsou si bohužel vědomi všeobecné vzájemné závislosti každého na každém.
Máte rodinu?
Ano, mám manželku a dvě dcery ve věku osmi a dvanácti let.
K čemu je vedete?
Aby byli dobrými lidmi.

Stanislav Bernard: Náš vlak jede do zdi

Všichni o něm vědí, že na Vysočině vaří dobré pivo. Tentokrát se ale Stanislav Bernard vtělil do své jiné oblíbené role, role praktikujícího jogína. Vyprávěl o prožitkové józe, o vzorcích z dětství a o náplasti, která schválně nedrží.

Je to nepřehlédnutelný a tvrdohlavý muž. Jak jinak. S beránčí povahou by sotva za své jméno mohl psát Podnikatel roku 2014 na Vysočině, spoluzakladatel Nadačního fondu proti korupci, člen zastupitelstva Města Humpolec, zakladatel Českého svazu malých nezávislých pivovarů,  Brand manager ČR, marketingový manager ČR, Pivovarská osobnost století, generální ředitel rodinného pivovaru Bernard. Seznam rolí, kterých se Stanislav Bernard v životě zhostil, je dlouhý. Od jisté doby k nim patří i ta jogínská.

Kdy jste se začal zajímat o jógu a meditace?

Asi před čtyřmi lety. Předtím jsem měl úplně jiné zaměření. Posledních pětadvacet let, co jsme v Humpolci začali vařit pivo, bylo neskutečně hektických. V prvních deseti letech podnikání jsem byl jak uragán, a čím víc jsem toho vyřizoval, tím víc mě to bavilo. V pivovaře jsem byl od rána do noci. Když se však člověk orientuje jen navenek a jede v dílčích metách a snech, po jejich splnění začne jít většinou dolů, a tak se ve mně po letech začalo pomaloučku něco měnit. S pivovarem jsem byl absolutně ztotožněný, jen to už jakoby nedávalo takový smysl. Byla to předzvěst hlubokého vyhoření. Dál jsem jel v zajetých kolejích, ale vnitřně jsem spokojený nebyl. A pak mě můj skvělý kamarád a náš bývalý grafik Vláďa Horecký, který vytvořil naše firemní logo, přivedl ke knihám R. Mahárišiho a k józe.

K józe vás ale také prý přivedla bolavá záda…

Šlo to ruku v ruce. Záda jsem měl v hodně špatném stavu zřejmě z velkého množství stresu a teď se to zlepšuje nejen díky józe, ale taky proto, že jsem zvolnil. V listopadu jsme byli v Indii, projeli Keralu a Tamilsko a navštívili mého kamaráda ájurvédského lékaře Jamese. Mimo jiné dokáže nastartovat proces, který působí hluboce léčebně a regeneračně na záda. V Indii mi došlo, že už je čas začít praktikovat jógu pravidelně i doma, a od té doby to dělám prakticky každé ráno a když to vyjde, tak i večer. Je mi šedesát let, a když tak dlouho pracujete na tom, aby se něco zhoršilo, nelze očekávat okamžité zázraky, ale cítím, že to funguje a že se vše pozvolna mění k lepšímu.

Ó jaký druh jógy jde?

Jde o vnitřní prožitkovou jógu a já se jí učím a praktikuji podle indického učitele Dr. Mukunda V. Bholeho a české jogínky Hanky Eassey. V bývalém režimu komunisté jógu zakazovali, a tak tady byl před revolucí zásadní akcent na fyzickou stránku věci, kdy si lidé šli víceméně zacvičit a nic víc neřešili. Skupinky lidí usilujících o i vnitřní poznání byly napůl tajné. Tradiční indická jóga je totiž především cesta k sobě a způsob, jak se prostřednictvím vlastního těla, dechu a uvědomění dostat k podstatě. Ásana je jenom prostředek k tomu, aby se v těle aktivovaly určité energie, ale člověk je přitom ponořený v meditaci, protože dalším cílem je nejprve zpomalit a pak zastavit stálý kolotoč myšlenek. Teprve potom to začíná být opravdu zajímavé.

Proto se taky používají dechové a čistící techniky, při nichž lze v těle vnímat základní životní projevy. A protože jsem se dříve věnoval mnoha sportům, je pro mě nyní i při meditaci přijatelnější, když přitom dělám alespoň nějaké, byť velmi zpomalené pohyby a nemusím jenom sedět v lotosovém sedu.

Jóga znamená sjednocení našeho malého individuálního já s nekonečně vyšším univerzálním principem. Její pravidelné praktikování vede k celkovému pročištění a prosvětlení těla i mysli, a postupně k tomu, že tyto kvality pronikají do celého života. Je to dobrodružné poznání.

Co to ovlivňuje konkrétně?

Běžně to je tak, že 90 % našeho konání jsou automatické reakce, o kterých vůbec neuvažujeme. Reagujeme většinou podle starých vzorců převzatých v raném dětství, a to nám brání být pozorní a vědomí. Přináší to mnoho laciných sporů a zhoršuje to naprosto zbytečně naše vztahy s druhými. Sám na sobě nyní pozoruju velmi často, že se něco dotkne nějakého mého citlivého místa a já zareaguju podle vzorce tak, jak to mám zažité. Třeba se naštvu a hned cítím, jak se mi cosi pumpuje do těla. Jakmile se to rozjede, už to většinou nejde zastavit a musí to odeznít. Proto je zásadně důležité pochopit celý tento mechanismus a postupně jej začít měnit.

Taky se v souvislosti s touto cestou hovoří o bdělosti a schopnosti být v přítomnosti tady a teď. Už jsem si zavedl takové pravidlo, že sám sobě si v takové situaci řeknu: „Vzorec! Teď jednáš podle programu!“ Víceméně se neustále co nejvědoměji pozoruju. Tendence jednat automaticky tím postupně slábne a to je úžasné, protože den pak vypadá úplně jinak. Najednou všechno funguje a člověk plyne s proudem energie, která je víc než pozitivní.

Jak vidíte současné dění ve světě a jaká je podle vás cesta ven?

Říká se ‚Změň sebe a změníš svět‘. Podmínka skutečné společenské změny je změna úrovně, tj. pozvednutí lidského vědomí, kdy se společnost postupně změní zevnitř. Vím, že to je možné. Jakákoliv jiná snaha o změnu systému pouze z úrovně rozumu může vést jedině k dalším tragédiím. Lidé zažili mnoho společenských a ekonomických systémů, ale spousta z nich dopadla katastrofálně. Ztroskotaly na zoufalé úrovni společného vědomí a nastavení společnosti jako takové. Náš dnešní systém založený na soutěži, nebo často spíše boji, zase vede k drancování unikátních přírodních zdrojů. Současně v globálním měřítku ničí životní prostředí a vytváří zásadní nesymetrii v rozdělení bohatství. To spolu s náboženskými a politickými důvody vede ke konfliktům a uprchlickým vlnám. Odhaduji, že nyní jsme na prahu nové, hluboké krize nového druhu.

Jsem ale zároveň optimista. Ještě před pár lety jsem se hádal a nevěřil, že se lidské vědomí může pozvednout, ale dnes vím, že to možné je, a jsem naprosto přesvědčený o tom, že to i nastane. Jinak by to nedávalo smysl. Celý svět nemá jinou možnost, pokud se nechce zničit. Podívejme se na historii a rychle uvidíme, že boj ještě nikdy nic dlouhodobě nevyřešil.

Když se na to dívám jako krizový manažer, je zřejmé, že tak jak ten celosvětový vlak jede, směřuje do zdi. O tom není pochyb. Jde o vyčerpání surovin, zničení přírody, devastující dopad na lidi atd. Již dnes však naštěstí existuje mnoho ostrůvků, či ostrovů pozitivní deviace, které mohou inspirovat hlubokou změnu. Opravdu platí ‚změň sebe a změníš svět‘.

…bohužel jde i o vyčerpání lidské psychiky…

…ano, protože lidé dnes žijí v obrovském stresu a tempo se neuvěřitelně zrychluje. A přitom to vypadá, že žijeme v ráji, protože vše je nakašírované. Jezdíme krásnými auty, v obchodech jsou plné regály jídla, ale když se podíváme pod povrch, vidíme, že kvalita potravin je zoufalá, protože v nich je spousta chemie, ztužené tuky a jiné věci, které tam nemají co dělat. A tak je to se spoustou věcí. Podívejte se na můj zalepený palec. Spálil jsem se, a tak jsem ho přelepil polštářkovou náplastí. Za pět minut byla dole, protože to je výroba jenom pro prachy. Čím rychleji se to odlepí, tím rychleji se musí koupit a nalepit další. Je to dělání věcí jenom na efekt. Zvenku to je načančané, má to hezkou reklamu, ale v podstatě to je podvod, protože za tím není kvalitní výrobek. Změní-li se vědomí lidí, změní se i toto.

Přitom dnes už víme, že myšlenka trvalého ekonomického růstu je nesmyslná…

Ano, je. Vždycky říkám, že v našem pivovaru nemáme jako cíl ani zisk, ani ekonomický růst. Od začátku to děláme nejpoctivěji a nejlépe, jak to jde, s láskou a vášní, ale přitom nejsme fixovaní na výsledek, takže se tím vlastně bavíme.

Nikdy jsme nebyli orientovaní jen na peníze. Kdyby to totiž tak bylo, tak se nám to nemohlo podařit. Když jsme začínali, bylo mi 36 let a pivovar v Humpolci byl totální ruina koupená za astronomických 52 milionů korun. Účetní zůstatková hodnota byla 9,5 miliónů korun a 7 miliónů korun bylo v zásobách, z nichž většina byla nepoužitelná. Pivo z Humpolce mělo naprosto zkaženou pověst a k tomu jsme měli obrovský úvěr s deseti procenty úroků. Smrtící mix. Ale my jsme do toho vletěli po hlavě, protože jsme byli nadšení, že máme svobodu a chtěli jsme si zkusit podnikat. Tak jsme to zkusili.

Jste za to rád?

Samozřejmě. Byla to výjimečná, obrovská zkušenost. Prvních deset let byl boj o přežití, ale taky skvělá zábava plná synergií. Nápady lítaly a lítají pořád.

Můj společník Pepa Vávra do toho šel s tím, že chtěl vařit pivo ve svém vlastním pivovaru. A já chtěl zkusit podnikat. Za starého režimu jsem se neměl špatně, ale vždycky jsem dosáhl na střední úroveň řízení a dál mě nepustili, protože jsem nechtěl vlastnit „červený průkaz“. Do podnikání jsem proto šel naplno i s rizikem. A to je přece život. Šli jsme do toho srdcem a skutečně se tím bavili. Až nyní po dvaceti pěti létech mi došlo, že mým skutečným nejhlubším motivem byla touha po svobodě.

Začátky byly až groteskní. Byl jsem tady v té kanceláři snad hodinu, když přišel strojník chlazení v montérkách, s kloboukem na hlavě a v ruce držel ampuli s fialovou tekutinou. „Ve vodě je čpavek! Co s tím budete dělat?“ zeptal se mě. Neměl jsem v té chvíli sebemenší tušení, a tak jsem se ho zeptal, co by s tím udělal on. „ Budeme to muset spravit,“ řekl, načež jsem odpověděl, že to je opravdu výborný nápad.

Oslovovalo vás právě podnikání v pivovarnictví, nebo byste mohl stejně tak vyrábět třeba zubní pasty?

Pivovar mi byl blízký, protože jsem měl pivo rád, ale mohl jsem podnikat i v jiném oboru. Kladný vztah k pivu mám stále, ale neopíjím se, i když i to jsem si dříve občas vyzkoušel, a proto dnes nemám pocit, že mi něco v životě uniklo.

Nemáte morální problém s tím, že v lidech podporujete holdování alkoholu?

Ta myšlenka mě napadla několikrát. Řeknu vám, jak to cítím. Pivo tady bylo, je a zřejmě bude. Má tu tradici v podstatě jako základní potravina. Na alkoholu obecně není nic špatného, ale když ho stejně třeba jako léky začnete zneužívat, nastává problém. Vnímám to tedy jako osobní zodpovědnost lidí, kteří pivo pijí, nikoliv jako zodpovědnost pivovarů.

V naší republice se dnes ročně vypije 15 miliónů hektolitrů piva, a když určitý podíl z tohoto množství neuvaříme my u Bernarda, uvaří ho jinde. V roce 2015 jsme u nás uvařili 302 tisíc hektolitrů, což třeba v Plzni zvládnou za zlomek roku. Náš pivovar není velký. Ještě před třemi lety jsme byli v kategorii malých pivovarů s výrobou do 200 tisíc hektolitrů piva za rok.

Právě pro malé pivovary jste před lety prosadil sníženou diferenční daň…

…a právě proto je u nás v současnosti kolem tří stovek minipivovarů a v tom jsme na prvním místě na světě. A to je skvělé. Obohacují trh o zajímavá piva, která nám velké koncerny nikdy nemohou nabídnout. Fandím jim!

Jak se v naší republice vyvíjí spotřeba piva?

Dříve se u nás ročně vypilo 16 miliónů hektolitrů piva, po finanční krizi spotřeba klesla zhruba na 14,5 miliónů neboli 145 litrů na osobu a rok. Trh stagnuje, resp. klesá. I největší pivovary horko těžko udrží nulu. Pivo zdražilo a lidé taky už nemůžou jít druhý den do práce a mít v hlavě třeba deset piv z předešlého večera, jak to bylo dříve. Taky mají možnost utratit svoje peníze i jinak. Dále je tu generační výměna a další vlivy. V našem pivovaru však vzrostla vloni výroba o 14 % a rok předtím o 15 %, ačkoliv naše pivo patří mezi nejdražší a jak už jsem říkal, nejde nám o růst.

Čemu to připisujete?

Tomu, že od začátku máme sen, o kterém jsem už mluvil. Nešli jsme do toho kvůli penězům, ale s tím, že budeme vařit to nejlepší pivo na světě.

Kolik vyrábíte druhů piva?

Momentálně patnáct. Poslední novinkou byl Bohemian Ale z roku 2014, což je svrchně kvašená šestnáctka s obsahem alkoholu 8,5 %, který byl hned vloni na podzim v Londýně oceněn jako nejlepší světový Ale belgického typu. Byla to obrovská satisfakce, protože výrobně to vůbec není jednoduché. Museli jsme kvůli němu vybudovat vlastně pivovar v pivovaru. Zdvojit mnohé výrobní celky.

Na podzim oslavíte 25. výročí od založení pivovaru. Už víte jak?

Nějaké nápady už máme. Určitě pozveme lidi z Humpolce a oslavíme to s nimi.

V roce 2011 jste spoluzaložil Nadační fond proti korupci. Dají se podle vašeho názoru byznys a politika dělat bez korupce?

Byznys se bez korupce dělat dá. Takových firem je hodně. Nechci tvrdit, že to je snadné, ale jde to. Mně třeba nikdo nikdy úplatek nenabídl, ani ho ode mě nechtěl. Asi cítil, že bych na to nepřistoupil.

Čili nikoliv jen jako podnikateli, ale i městskému zastupiteli?

O tom není pochyb. Vyrazil bych s ním dveře, že by po něm ani zárubně nezůstaly, a to říkám i dnes jako jogín.

Jediné, co jsme po nějakou dobu museli v našem pivovaře dělat, byly prachy hospodským, jinak bychom nepřežili. Nejsem na to pyšný, ale netajím se tím, protože vím, že jsme neměli jinou možnost.

Kdyby velké pivovary nezačaly uplácet hospodské za to, aby změnili značku piva a přetahovat je, nebyl by s odbytem našeho piva problém, ale jejich prachy to na hodně dlouhou dobu překryly. V roce 2001 jsme se spojili s Belgičany, a přitekly k nám nějaké peníze za prodej poloviny firmy. Pak jsme handicap, který jsme měli oproti zbytku trhu, dorovnali, a pár let hospodským platili taky. Na jedné straně jsme tím získali odbyt, ale na druhé straně se vytvářela finanční černá díra. Ale hlavně kupovat si zákazníky není byznys, který by uspokojoval, který by bavil.

Jak to přesně funguje?
Hospodský dostane peníze, které použije, na co chce. Je to vyfakturované například oproti reklamním smlouvám, takže to není právně postižitelný úplatek de jure, ale je to úplatek de facto. Přitom jsem proti tomu léta bojoval, a proto mě chtěli vyloučit ze Svazu pivovarů a sladoven.

Asi před osmi lety jsme hospodám peníze dávat přestali a jsem za to víc než rád.

Oceňuji vaši otevřenost, ostatně tu máte i mezi firemními hodnotami…

Ano, tak si je vymysleli naši lidé. Firemní kultura je u nás založena na otevřenosti, důvěře, spolupráci, odpovědnosti a pozitivitě a všichni tyto hodnoty respektují. A to je taky jeden z důvodů, proč je u nás v pivovaru dobrá nálada. Když je něco nastaveno špatně, lidé se tomu přizpůsobí. Ale když to má lidi bavit a to je nezbytný předpoklad, aby to vůbec mělo smysl, pak je potřeba nastavit pravidla dobře a vůbec nejlepší je, když si lidé mohou pravidla hry vymyslet sami. V našem případě se to podařilo a dnes cítím, že to nejen skvěle funguje, ale taky že pozitivně ovlivňujeme i široké okolí.

Věra Keilová