Libor Malý: Štěstí a peníze spolu nesouvisejí

Věra Keilová

Před dvěma lety mu na kontě přistála téměř miliarda korun českých – právě za tuto částku prodal internetový server Jobs.cz, který založil v roce 1996 jako majitel firmy LMC. Vloni pětačtyřicetiletý vizionář a filantrop Libor Malý založil portál Hearth.net propagující nový směr ekonomiky daru.  Kapitalistický model založený na principu spotřeby totiž podle něj začíná pomaličku dodýchávat.


Jak tomu rozumět?
Ekonomika kapitálu čili kapitalistický systém je založený na původní rozdělenosti světa a na stále rostoucí spotřebě. V praxi to vypadá, že lidé chodí do práce, a nejde o to, jestli je práce baví, ale aby vydělali peníze a pak si užívali. V podstatě jim je jedno, jak peníze vydělají, klidně i tak, že někomu prodají shnilé hrušky. Nedbají tedy o druhého, ale hlavně o sebe. Jde o to vzít pro sebe co nejvíc. Berou a dávají to sobě. V novém systému ekonomiky daru ale dělají něco, co je baví, a to dávají darem druhým. Místo braní to je dávání, ale pořád to zůstává tržním systémem.
Na základě čeho si myslíte, že je takový systém možný?
Lidé k tomu musí nejprve dozrát, ale realizovatelné to je. Je to jenom otázka času. Stávající systém se vyčerpává sám v sobě, protože jak všichni berou všem, tím více začínají být již dnes všichni chudší. Druzí totiž tím více zase obírají je. Všichni zvyšují produktivitu všeho možného, aby si navzájem všichni brali stále více, a proto to celkově už celé začíná chudnout, protože zdroje dalšího růstu se již začínají pomalu vyčerpávat. A nevyřeší se to tím, že se bohatým sebere, protože to je totiž zase jenom braní druhým a dávání sobě. Proto tento systém není dlouhodobě udržitelný. Když by to však fungovalo obráceně, celá společnost bude bohatší. Jakmile každý dává, budou všichni nejen bohatší, ale také šťastnější, protože budou dělat to, co je baví, a ještě jsou rádi za to, že svým darem někomu udělají radost.
Nepřipomíná to trochu ideály komunismu?
Rozdíl je v tom, že tady si nesete důsledky svých činů. Když nic nedáváte, nikdo vám také nic nedá a tak třeba budete mít hlad. Za socialismu to bylo tak, že všichni mají jakoby všechno společné a z toho si všichni dlouho brali, až celý systém postupně zkolaboval, čili ten princip, že já si beru pro sebe, byl stejný. Z tohoto úhlu pohledu je kapitalismus a socialismus totožný. Buď se kradlo za socialismu, anebo lidé berou druhým pomocí tržního mechanismu. K novému směru udržitelné ekonomiky se na světě pomalu přiklání stále více lidí, a proto jsme také založili portál Hearth.net, kde se lidé navzájem obdarovávají poskytováním všeho možného – zdarma.
Je vůbec nějaká souvislost mezi štěstím a penězi?
Dokud lidé peníze nemají, žijí v přesvědčení, že kdyby je měli, byli by šťastni, ale žádná taková souvislost neexistuje. Teď si někteří určitě řeknou: ´Tomu se to povídá, když si může  dovolit všechno, ale co my, chudáci?´ Je logické, že takto uvažují, ale je to tak proto, že jim chybí ta zkušenost. A bohužel, jakákoliv osobní zkušenost je nesdělitelná. Nejdříve si myslíte, že peníze vedou ke štěstí, ale jakmile je máte, zjistíte, že to tak není, že mohou klidně být i příčinou vašeho neštěstí.
Máte na mysli třeba to, že dnes nepoznáte, kdo je přítel váš, a kdo je jenom přítelem vašich peněz?
Když máte peníze, jste neustále ve stresu. Celý život jste makali jak blázni, abyste si je vydělali, a když je konečně máte, tak se stresujete, abyste o ně nepřišli. Takže k některým lidem tak přichází strach a úzkost. Sice si můžete koupit ferrari, jachtu a lítat soukromým tryskáčem – což je pro lidi, kteří si to nemůžou dovolit, něco úžasného – ale pak třeba letíte luxusním tryskáčem, jste obklopeni zlatými skleničkami a přitom jste vystresováni, že vám zahýbá partner. Anebo řešíte zdravotní problémy. Prostě když peníze nemáte, jste nešťastní, že je nemáte, a když je máte, jste nešťastní, že je máte.
Štěstí je tedy úplně jiná veličina?
Ano, štěstí a peníze spolu nijak nesouvisejí, to je moje zkušenost. Mám ale výhodu, že když je mám, můžu si dělat radost tím, že udělám radost jiným. A momentálně mě těší, že jsem v září mohl v Praze zorganizovat návštěvu Jeho Svatosti Dalajlamy. Přijel jako host Fóra 2000 a jeden den se také věnoval předávání buddhistického učení. Právě to jsem si vzal na starost a přineslo mi to hodně radosti. Ale k tomu, aby měl člověk dobrý pocit, stačí klidně i to, když pomůžete babičce na schodech vzít tašku, a vynesete ji do čtvrtého patra. Tohle už může udělat každý. Dávat může každý, nejen ten, kdo má peníze.
Jaký je rozdíl mezi cenou a hodnotou?
Pro mne je vztah mezi cenou a hodnotou úplně jednoznačný. Hodnota je v srdci a cena je v mozku. Cena je racionální a numerické vyjádření pocitu hodnoty.
Jak se změnil váš život po prodání firmy LMC? Co děláte celé dny?
I když už do práce nechodím, nestíhám a ptám se sám sebe, jak jsem dříve dokázal být deset hodin v práci a ještě dělat další věci. Diář mám plný měsíc dopředu. Takže co já dělám? Zaprvé mám neziskovku Adato Paradigma (v překladu název znamená fungování podle nového principu od dnešního dne – pozn. aut.), která se věnuje projektu Hearth.net, což je internetový portál ekonomiky daru. Investuji do toho, protože tomu věřím, o projekt se stará asi osm lidí. Sám tam docházím jednou nebo dvakrát týdně.  Potom jsem jedním z dobrovolných ředitelů globální buddhistické komunity Dzogčhenu a k tomu mám ještě několik dalších funkcí. A to víte, že s ekonomikou daru máme zkušenost všichni?
Jak to myslíte?
Zažili jsme to v rodině. Nebo po vás snad maminka chtěla, abyste jí zaplatila za snídani nebo za oběd? Nikdy jí to nenapadlo. A připadalo vám to zvláštní? Určitě ne, protože to je přirozené. No a teď jde o to, aby fungování v malé komunitě rodiny mohlo fungovat i ve větším měřítku. Když se vytvoří správné podmínky, jde to.  Koexistence dvou systémů, tj. ekonomiky daru a stávajícího kapitalistického modelu je však bohužel komplikovaná. Když si lidé vezmou hypotéku, mají dům, ale ztratí svobodu. Já vím, že řeknou, že mně se to povídá, ale já jsem skutečně nikdy nikomu nic nedlužil a moje filozofie je, že když na něco nemám, tak si to prostě nekoupím. Pro mnoho lidi není jednoduché přejít na ekonomiku daru právě proto, že jsou příliš uvěznění ve stávajícím systému.
Portál jste uvedli do provozu symbolicky 21. prosince 2012. Jaká je bilance téměř po roce jeho fungování? Jaký je zájem?
Je to učení pro všechny. Vyšli jsme ven s určitým záměrem, který se dál neustále ladí podle toho, jak se vyvíjí naše společnost. Dnes máme asi 1 500 registrovaných uživatelů, některé z nich i v zahraničí. Předpokládám, že za dvacet třicet let bude tento systém už běžný a to především díky generační změně. Děti, které se narodily po roce 2000 to už budou chtít dělat jinak a další fungování v systému, v jakém jsme byli my, pro ně bude nepřijatelné.  
Takže tak zvané bary, co je výraz pro oboustranný dar, už probíhají?
Ano, každý den proběhne několik desítek transakcí. Když to porovnáte s mým původním projektem Jobs.cz, je to k smíchu málo, ale všechno začíná od nuly.  
Co vy byste v tomto systému nabídl za sebe?
Za sebe jsem už také přispěl. Udělal jsem pár strategických konzultací v managementu  a marketingu. Něco v těch firmách nefungovalo a bylo to proto, že neměli strategii. Takže jsme to vzali od podlahy a dali to dohromady.
Když někdo dá dar vám, přijmete ho?
Řeknu vám upřímně, že jednodušší je dar dávat než přijímat. Nejdřív jsem musel překonat bariéru dar dát a teď se učím jej přijmout. Protože jakmile dar přijmete, vzniká určitý závazek a ten vás motivuje k tomu v tom pokračovat. Je to jako štafetový závod. Někdo přiběhne, dá vám kolík a vy ho musíte dát dál. To je zákon zachování energie. V ekonomice daru proto energie tečou volně a bohatství je mnohem větší, protože si všichni předávají pomyslné štafetové kolíky. Svojí osobností energie pouze transformují do toho, co je baví, a v této podobě ji pak předávají dál.
Říká se: Když nemáš nic, dej aspoň úsměv…
Štěstí je opravdu v tom udělat něco užitečného pro druhé, protože tím má člověk radost i sám ze sebe. Třeba veškeré vstupné, které se vybralo na buddhistickém učení Jeho Svatosti,  kde bylo přes dva tisíce lidí, odešlo jako příspěvek na rekonstrukci jedné školy v Tibetu. Byl jsem tam osobně a viděl jsem ji na vlastní oči. Jeho Svatosti jsem to slíbil a byl to můj osobní závazek.
Poznali jste se spolu nějak blíž? Jaký je v osobním projevu?
Stejný jako když hovoří před několika tisíci lidí. Rád se směje a dělá vtípky a přitom je zřejmá jeho hluboká moudrost. Třeba před dvěma lety jsme se v hotelu fotili na skupinovou fotografie a během focení ke mně natáhl ruku. Drželi jsme se několik minut a já se v tu chvíli ocitl zalitý neuvěřitelným zlatým světlem, které přinášelo naprostou blaženost. Nejde to nijak popsat, byl to největší zážitek mého života. Rozumím všem, kteří tomu nevěří, kdybych to neprožil, sám bych tomu také nevěřil.
Přitom o sobě mluví jako o nejposlednějších z posledních a nejobyčejnějším z obyčejných…
To je právě znak mistrovství. Právě tenkrát mě napadlo, že by příště mohl přijet nejen jako lídr Tibetu, ale i jako buddhistický mistr.
V čem vidíte přínos této filozofie pro naši společnost?
Ukazuje, že každý čin má svoje důsledky, a že si tak svůj život tvoříme opravdu sami. V širším kontextu tím utváříme celý náš svět. Je to jednouché a nemusíme chodit ani do buddhismu. Všichni si společně vytváříme tuhle zemi a jakákoliv oddělenost někoho je iluzí. Dělá snad někdo tohle? (A pak Libor Malý vzal ze stolu vidličku a začal se s ní přes rukáv píchat do paže – pozn. aut.). To přeci sám sobě nikdo nedělá, tak proč by to měl někdo dělal druhému? Jenže to zatím málokomu dochází, i když dnes, ve stále rychleji se propojujícím světě se skutečně ukazuje, že cokoliv uděláme druhému, se nám stále rychleji vrátí zpátky.
Jak je možné, že se dá více vydělat na ničení lesů než na jejich ochraně? Z toho je jasné, že je mnoho věcí úplně jinak, než by být mělo…
Tady hraje roli faktor času. Když ničím a kácím lesy, beru bezohledně zdroje dalším generacím a dávám je sobě – po mně potopa. A právě to je dlouhodobě neudržitelné. Lidé to dělají jenom proto, že žijí v iluzi nezávislosti, oddělenosti, a nejsou si bohužel vědomi všeobecné vzájemné závislosti každého na každém.
Máte rodinu?
Ano, mám manželku a dvě dcery ve věku osmi a dvanácti let.
K čemu je vedete?
Aby byli dobrými lidmi.