Miloš Forman: Sú taky len človák…

Na rozhovor s oscarovým režisérem a jednou z největších postav světové kinematografie osmasedmdesátiletým Milošem Formanem jsem se připravovala několik týdnů. Možnosti byly dvě: buď poslat otázky emailem, anebo se vydat za velkou louži. Když ale chcete poznat někoho blíž a kromě jeho IQ vás zajímá i jako člověk, bez osobního setkání se to neobejde. A tak jsem se vypravila do Connecticutu v USA a s Milošem Formanem strávila celé nedělní odpoledne. Byl přátelský, vtipný, velký duchem i srdcem.

Věra Keilová

Vzpomínky na to, s jakým zvláštním smutkem mi vyprávěl o uhynulém káčátku na svém rybníce, s jakou radostí otvíral láhev plzeňského piva a s jakou samozřejmostí mi nabízel, abych ochutnala z jeho porce polévky, mi běží před očima jako film. Slavný režisér si v něm pro tentokrát zahrál hlavní roli. Během povídání mě provedl po domě i po zahradě a když jsem z poličky směla sundat trofeje ze všech nejcennější – filmové Oscary, fotit se s nimi ani nechtěl.

Když jsem poprvé vešla do místnosti, seděl v kožené sedací soupravě a před sebou měl rozložené noviny New York Times. Hned mi vysvětlil, že kontroluje, jestli tam mají šachy.

Oni jsou totiž úplně blbí a ruší v novinách spoustu rubrik. A vždycky na to doplatí ti, jichž je menšina. Já vím, že si všecko můžu najít na internetu, jenže to já se už nikdy zvládat nenaučím.

Šachy jsou vaší láskou od dětství?

Vlastně jsem je začal hrát díky bráchovi. Můj o dvanáct let starší brácha Pavel kdysi v Čáslavi jako jediný remizoval s velmistrem Capablancou, zatímco všichni ostatní byli poraženi. Na to jsem byl strašně pyšný.

Jakého jste měl nejzajímavějšího soupeře vy?

To byste se divila. Není to tak dlouho, co jsem byl s divadelním představením Dobře placená procházka ve Valencii, a někdo mi tam telefonoval, že by se se mnou rád sešel jeden šachový velmistr. Říkal jsem si, že asi přijde nějaký kmet, a vzkázal jsem mu, ať přijde půl hodinu před, a když bude chtít, může se na představení podívat. A přišel patnáctiletý kluk, který je ve světě šachovou jedničkou, Magnus Carlsen.

Španělská televize chtěla, abychom si spolu zahráli, a tak jsme si pak v hotelu sedli a dali nám šachy. Já udělal první tah, druhý, třetí  a pak už najednou bylo tolik možností, že jsem mu řekl, že nevím, co dál. A on proti mně seděl a ani nemrk. Držel dokonalý pokr face a čekal. Tak jsem udělal ještě jeden tah, na což mi řekl, že je to dobrý. Polilo mě snad ještě větší blaho, než když jsem dostal Oscara. Asi za další čtyři tahy jsem to vzdal, protože to bylo, jako kdybych chtěl hrát tenis s Navrátilovou.

Česky mluvíte perfektně, nikdo by nepoznal, že už čtyřicet let žijete v Americe...

No jo, to víte, je tu se mnou česká manželka a taky babička, takže  se angličtinou jen tak zlomit nenecháme. Máme tu takovou malou Českou republiku. Visí tu obrazy od Jana Špály a Jana Zrzavého, v lednici je české pivo a vpoledne u nás často voní kachna se zelím a o Vánocích cukroví. (Manželka Miloše Formana, spisovatelka Martina Formanová, Milošovi k rozhovoru připravila několik sklenic citronády, což režisér komentoval slovy, že je to hodná holka, což ví ostatně dávno  – pozn. aut.).

Vrtá mi hlavou jedna věc: když se vás ptali, zda byste dnes natočil film v Čechách, řekl jste, že byste si to po pauze čtyřiceti let, kdy jste tu nežil, netroufnul. Když jste ale v roce 1969 začal natáčet v USA, nebyla tam ani ta pauza a přesto jste si troufnul...

Mladej a drzej jako všichni mladí lidi. Myslí si, že půjde všecko. Proto také dělají nejvíc objevů.

Ale ono vám to vyšlo, i když první film Taking Off byl propadák. Jak to tehdy vlastně bylo? Muselo to být těžké rozhodnutí odejít od dvou pětiletých dětí...

Nejdřív jsem se do USA dostal na výjezdní doložku, protože v roce 1968 udělal Filmexport  s Američany smlouvu, že tam natočím film. A to byl Taking Off. Díky tomu jsem mohl být  v Praze legálně ještě v roce 1970. Když jsem na filmu začal ve Státech dělat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu. Naivně jsem si myslel, že udělám veledílo, a doma mě přivítají se slávou. Jenže to se nestalo a když jsem požádal Filmexport, aby mi pak výjezdní doložku prodloužili, a dali ještě druhou šanci, odepsali mi, že se mnou rozvazují pracovní poměr. Věděl jsem, že spadla klec, ale rozhodl jsem se zůstat tam, kde jsem už pracoval. A protože jsem byl od rodiny pryč už několik měsíců, nebyl to až takový úder.

Co bylo dál?

Neměl jsem vůbec žádné peníze, ale naštěstí jsem dostal nabídku natočit dvě reklamy. To byl bod zlomu. Jedna reklama byla na dětské hračky a druhá na pití Royal Crown Cola. Rozpočet té reklamy byl milión dolarů, zatímco celý film Taking Off stál 850 tisíc dolarů.

Není to tak dávno, co jste chtěl točit film o mnichovské dohodě tak, jak zůstala ve vzpomínkách bývalého francouzského premiéra Èdouarda Daladiera. Jak vysoký byl rozpočet tohoto filmu?

Téměř dvacet miliónů dolarů, ale kvůli tomu ten film nepadl. Autor románu Mnichovský přízrak Georges-Marco Benamou, podle které jsme napsali scénář, se chtěl stát i producentem, jenže to by si práva na film a již hotový scénář musel koupit od Pathé. Jsou to extra peníze, které nemá a nikdo mu je nedá. Samozřejmě může scénář přepsat. Nesmělo by tam však být nic z toho, co je už hotovo, ale pak nemám důvod, proč bych to dělal.

Film o mnichovském diktátu by navíc mohl být Němcům, Francouzům i Angličanům nepříjemný, takže úvaha určitých lidí je taková, že by na tom mohli prodělat.

Práce, kterou jste do toho vložil, ale tak přijde vniveč...

Na to jsem zvyklý. Takhle mi už zkolabovalo několik filmů, kdy už bylo všechno připraveno, a následující dny se mělo začít natáčet. To k šoubyznysu patří.

Také jste údajně měl zájem o natáčení filmu o Lidicích, který v Čechách právě teď vzniká...

O Lidicích jsem chtěl točit už kdysi dávno, když jsem dělal ještě v Praze. Moje myšlenka byla natočit film o vyhlazení Lidic v tom smyslu, že Němci tam vlastně točí sami pro sebe instruktážní film, jak dělat genocidu. To by bylo ještě silnější než jenom ukázat, co a jak se stalo. Teprve pak by si lidi mohli uvědomit ten šílený a pro mě nepochopitelný paradox, že ti zabijáci jsou vlastně normální lidi, kteří to dělají jako džob. Třeba o politice nemají ani šajn, ale dostali to jako džob. A to by mě bavilo. Pro mě je nepochopitelné, jak se přes den můžou dopouštět zvěrstev, a večer jít ke svým rodinám.

Přitom právě tohle téma by pro vás muselo být extrémně emočně náročné, vždyť vaši rodiče zemřeli právě v koncentračních táborech...

Maminku odvedli z domova, když jsem ležel ve vedlejším pokoji v horečkách. A pak jsem ji viděl už jen jednou, když jsem ji směl navštívit v Pečkově paláci. A táta se se mnou přišel rozloučit v doprovodu gestapa do školy. Bylo mi asi jedenáct let. To víte, že by to bylo náročné, ale když o tom chcete točit, musíte se emocionálně odpoutat. Něco podobného jsem zažil, když se v Praze v osmdesátém čtvrtém točil Amadea.

Takže jste byl po patnácti letech, co jste opět zavítal do Prahy, naměkko?

Až jsem se trošku bál. Ne tajné policie, to jsem věděl, že si nic dovolit nemůže, ale byl jsem zvědavý, co to udělá se mnou. Už jsem vůbec nedoufal, že se do Prahy ještě kdy podívám.  Ale pak přijde práce a tolik zařizování všeho možného, že vás to přenese jinam.

Jaké to bylo, když jste za film Amadeus získal druhého Oscara za režii a podruhé i Oscara za nejlepší film roku? Jaký je to pocit?

Abych pravdu řekl, už si to přesně nevybavím. Když jsem byl nominovaný s filmy Hoří, má panenko a Lásky jedné plavovlásky, věděl jsem, že to nedostanu, ale přesto v hlavě někde vzadu máte, že se stane zázrak a že ti členové akademie přece musí pochopit, že má vyhrát to vaše. Přitom si to člověk absolutně nesmí přiznat a čekat na to. No a pak když to jeho jméno řeknou, je najednou taková tma.

Mluvil jsem o tom s několika lidmi, co byli nominovaní, nebo Oscara získali, a přesně to řekl F. M. Abraham, který dostal Oscara za Salieriho. Řekl: „Kdo říká, že si žádnou řeč nepřipravil, lže. Já jsem si tuhle řeč připravoval dvacet let.“ Čili každý má pro případ, že se to stane, něco připraveného, ale ve chvíli, když to vaše jméno řeknou, zpanikuje, že to zvorá a něco zapomene. A když tam přijde, tak se už jen soustředí na to, aby z paměti vyhrabal to, co  chtěl říct. Když pak odejde z pódia, uvědomí si, co zapomněl. Třeba při Přeletu nad kukaččím hnízdem jsem chtěl poděkovat těm chudákům, co jsou mentálně postižení, a pracovali pro nás. Věděl jsem, že se na to v televizi dívají, ale já na to zapomněl. Prostě mi to vypadlo a když jsem si to uvědomil, tak kdybyste mi v tu chvíli přinesli zlaté hodinky, zahodil bych je.

No a u Amadea jsme si všichni přáli, aby to dostal i Mirek Ondříček za kameru, ale to se nestalo a zkazilo nám to celý večer.

Ve všech vašich stěžejních filmech se objevuje motiv rebelujícího hrdiny a jeho střetu se společností. Teprve teď mi ale dochází, že to je i vaše vlastní životní téma…

Konflikt mezi jedincem a institucí je prostě nejpodstatnější konflikt lidstva. Jako jedinci instituce potřebujeme, aby nám pomáhaly žít a sloužily nám, ale nakonec skončíme tak, že si připadáme, že my sloužíme jim. Instituce nás začnou ovládat a diktovat nám a to platí v jakémkoliv režimu odnepaměti.

Jak se Spojené státy změnily za čtyřicet let, co tu žijete?

Amerika se změnila jedenáctým zářím. Najednou se k moci dostali ti, kteří k jejímu posílení využívají strachu lidí a to není dobrý. Když Bush řekl: „Kdo není s námi, je proti nám“, signalizovalo to něco zhoubného. Lidé chtějí být v bezpečí a nelze se jim divit, ale přináší to formování zákonů, které zužují osobní svobodu. Za svobodu se holt musí platit a kdyby sem právě teď přišel terorista a postřílel nás, tak právě my budeme tou cenou, kterou za ní  zaplatíme. To se nedá nic dělat.

Kudy se podle vás teď zadlužená Amerika a celý vyspělý svět bude ubírat dál?

Tak tomuhle já vůbec nerozumím a je to pro mě úplná záhada. Na světě je tolik inteligentních lidí a oni se nedokážou domluvit na tom, aby to fungovalo. Mír, byznys, ochrana planety, všechno…Copak jsme takoví blbečkové?

Asi to není jen otázka inteligence…

Bez politiky se vlastně žít nedá, protože jak máte víc než dva lidi, jeden musí být vždycky ten, kdo nakonec rozhodne. Politika je něco, co se nějak vymyká. Já politické ambice nikdy neměl.

Co ve vás vlastně vyvolalo touhu věnovat se filmu?

Šoubyznys mě fascinoval od dětství, ale bylo mi jedno, jestli je to film, divadlo nebo cirkus. Klidně bych dělal i klauna, kdyby mě vzali. Každý mladý člověk, když je mu patnáct, napíše alespoň jednu básničku a aspoň na chvíli zatouží být hercem. Každý. Jenže já jsem zjistil, že mám před lidmi hroznou trému.

Můj o dvanáct let starší brácha Pavel dělal asistenta výtvarníka ve východočeské operetě. Bylo to za války, jemu bylo přes dvacet a mně asi devět. Bral mě do divadla do zákulisí a to pro mě bylo něco. Baletky, subrety a tanečníci pro mě byli bohové a bohyně a ty jejich šminky a parfémy jsem čichal s úplnou fascinací. A mezi těmi mými bohy tam chodil takový otrhaný strejda, k němuž vzhlíželi jako k pánubohu. Když jsem se bráchy ptal, kdo to je, odpověděl:  „Režisér.“ Tak jsem zjistil, že to by bylo něco pro mě a že to bych si přál. Ale pak bylo všechno mnohem prozaičtější.

Jak konkrétně?

Nejdřív jsem se po maturitě hlásil na režii na DAMU, kde mi u zkoušek dali úkol, abych tam na místě zrežíroval boj za mír. Tak jsem tak chvíli stál a oni řekli: „Děkujeme.“ Jenže jsem nechtěl na vojnu a když jsem se v září oficiálně dozvěděl, že mě nevzali, zjišťoval jsem, jaký vysoký mají ještě dodatečné zkoušky a byly tři: báňská a hutní v Ostravě, právnická fakulta a FAMU obor dramaturgie-scénáristika. Přihlásil jsem se na všechny tři a do které by mě bývali vzali, tam bych šel. Zkoušky na FAMU se naštěstí dělaly jako první a tam mě vzali. No a když pak během čtyř let vidíte stovky filmů a prokecáte o nich plno nocí s kolegy, nějakou vášeň nebo lásku to ve vás už vyprovokuje.

V místnosti, kde si povídáme, je všude plno různých DVD s mnoha filmy, nechybí česká klasika, ale i nejnovější české snímky stejně jako ty světové…

České filmy mi posílají a dívám se na ně rád. Líbí se mi filmy Svěráka, Slámy, Zelenky, Hřebejka…Myslím, že český film je na tom dobře a má úroveň. (V tu chvíli si k nám přisedá režisérova manželka Martina i její maminka, které tu všichni říkají  „Maru“. Maru dodává, že Miloš sleduje nejen české filmy, ale také českou politiku i všechny společenské kauzy a někdy je prý hlavou v Praze víc než kdekoliv jinde. Miloš Forman k tomu doplňuje, že výsledky červnových voleb považuje za velmi zajímavé – pozn. aut.).

Léta jste bydlel v New Yorku a na venkov do Connecticutu jste se přestěhoval, až když vaši synové Andy a Jim začali chodit do školy. Jak se vám tu žije?

Mně je tady strašně dobře. Tenhle dům byl původně stodola a ještě v padesátých letech byly v téhle místnosti krávy a nahoře seno. Já to kupil od malíře Erica Sloana, který tu měl ateliér. Něco jsem přistavěl a nakonec se sem s rodinou přestěhoval. Je tu klid, příroda… dokonce jeden známý z New Yorku, co tu přespal, si ráno stěžoval, že tu je takový klid, že nemohl ani usnout.
 
Vidím tu i stůl na biliár. Ještě hrajete?

Už moc nehraju. Jedno oko mám totiž v hajzlu, přestávám na něj vidět a špatně se mi trefuje. I čtení je pro mě práce. Bohužel mám makulární degeneraci a to se zatím vyléčit nedá. Ale nestěžuju si, mohlo by být i hůř. Jak říkal pan Werich: stárnutí je blbec.

Nikde nevidím vaše oblíbené doutníky…

S tím jsem skončil na jaře a dopadl jsem tak, jak to říkal Václav Havel. Stal se ze mě nekouřící kuřák. Ale i tak je tady veselo. Každé jaro nám na zahradu chodí třeba medvěd.

Vážně?

Jednou stál přímo tady za tím oknem. Slyšel jsem, jak štěká pes, a štěkal furt a furt. Tak jsem se šel podívat, co se děje. Byl to jeden z největších šoků mého života. Za oknem, asi metr ode mě jsem viděl obrovského černého medvěda. Jednou packou se opíral o okno a v druhé měl krmítko pro ptáky. Vybíral z něj zrníčka. Zíral jsem jako blázen a přemýšlel, kde mám bouchačku. Koupil jsem si ji kdysi, když jsem přijel do Ameriky, ale nikdy jsem z ní nevystřelil a za nic světě jsem si nemohl vzpomenout, kde je.

Volám na Martinu, ta zůstala taky paf a volá děti. Bylo jim asi šest. Přiběhly, podívaly se a šly pryč. Když totiž byly malé, brala je Martina v New Yorku každý týden do zoologické zahrady v Central Parku a medvěd za sklem pro ně byl normálka. Martina běžela pro kameru, tak máme i záznam, jak medvěd odchází. Když nic nenajde, jde zase dál. Potom jsem šel ven a ten otisk tlapy byl zvenčí na okně výš než moje ruka.

Co byste dělal, kdybyste ho potkal třeba na zahradě?

Všichni radí nehýbat se a dělat hluk, protože to nemají rádi. Jiný rok zase přišel k domu, když tu byla jen Martinu a Maru. A tak v kuchyni vzaly hrnce, poklice a vařečky a dělaly rámus. Kluci přiběhli ze svého pokoje a z tohohle byli celí pryč. Že je u domu medvěd, nebylo proti tomu, co vyváděly máma s babičkou, vůbec nic. Medvěda znali, ale tohle ještě nikdy neviděli.

Herci, s nimiž jste natáčel, si v rozhovorech chválí, že jim na place věříte. Jak je dostanete tam, kam chcete?

To je asi součást toho, co člověk musí mít, aby mohl dělat režii. Radši ze sebe dělám blba než chytrého. To mají lidi rádi.

V září jste cestoval do Curychu a do Lyonu, kde jste převzal dvě významné filmové ceny za  celoživotní dílo. Jak si jich považujete?

Dostal jsem cenu bratří Lumièrů. No jo , bráchové. Asi mi to dali, že mám dvakrát dvoje bratry.

Možná nejen proto. Ve světové kinematografii jste přece pojem, ale přesto necítím sebemenší náznak pýchy…

Tož, sú taky len človák, jak říkal Lasica se Satinským. Vždyť o co jde?

Curriculum vitae
-         Narodil se 18. února 1932 v Čáslavi, po druhé světové válce navštěvoval internátní školu pro válečné sirotky v Poděbradech, kde jeho spolužáky byli Ivan Passer, Václav Havel, bratři Mašínové aj.
-         Vystudoval FAMU a do roku 1968 v Praze natočil několik úspěšných snímků poukazujících na lidskou přetvářku.
-         V roce 1971 dokončil svůj první film v USA Taking Off, a přestože se s diváckým úspěchem nesetkal, rozhodl se tvořit zde i nadále.
-         V roce 1974 natočil film Přelet nad kukaččím hnízdem, který byl oceněné pěti Oscary, film Amadeus získal v roce 1984 celkem osm Oscarů.
-         Na toto nejprestižnější filmové ocenění byly nominovány také jeho filmy Lásky jedné plavovlásky (1966), Hoří má panenko (1968) a Lid versus Larry Flint (1996).
-         Dále natočil film Konkurs (1963), Černý Petr (1963), Vlasy (1979), Ragtime (1981), Valmont (1989), Muž na Měsíci (1999), Goyovy přízraky (2007) a Dobře placená procházka (2009, jde o záznam představení v Národním divadle v Praze).
-         V některých filmech se objevil také jako herec (Stříbrný vítr, Dědeček automobil, Rabín, kněz a krásná blondýna aj.)
-         Dále je držitelem filmových cen zlatý a stříbrný Glóbus, zlatý a stříbrný Medvěd, César, cena BAFTA aj. Na curyšském filmovém festivalu konaném letos na podzim získal cenu za celoživotní dílo Golden Eye Award. Na festivalu v Lyonu pak dostal ještě cenu bratří Lumièrů Prix Lumière.
-         V letech 12958 - 1962 byl ženatý s Janou Brejchovou, v letech 1964 – 1999 s Věrou Křesadlovou a v roce 1999 se potřetí oženil s Martinou Zbořilovou.
-         Má syny Petra a Matěje (narozeni r. 1964) a Andyho a Jimmyho (narozeni r. 1998).
-         Se svou rodinou nyní žije ve svém venkovském sídle ve státě Connecticut v USA. Jeho starší synové a tři vnučky žijí v  Česku.

Fotografie z návštěvy u Miloše Formana si můžete prohlédnout v záložce Fotogalerie.