Marcelka z hor: Magazín deníku Právo, 23.3.2013

Marcelka z hor

Stoupám lesem kdesi v Beskydech u hranic se Slovenskem a přemýšlím, co mě asi v chaloupce na kopci čeká. Není tam zavedena elektřina, voda ani plyn a přitom tam už deset let žije žena, za níž sem míří lidé ze všech končin naší země. Říkají se jí osvícená Marcelka.

Text a foto Věra Keilová

Sympatické je, že Marcelka se neustále směje. Na první pohled je vidět, že je v harmonii sama se sebou a stejně tak i s prostředím, v němž žije. Vcházím do chaloupky, kde žije se svým manželem Romkem, a během chvíle cítím, jak stres života ve velkoměstě zůstává daleko za mnou. Připadám si, jako bych vstoupila do pohádkového filmu ve 3D. Rozpálená pec, hořící svíčky, na kamnech bublá hrnec s vařící vodou a v kyblíku je čistá voda z pramene na pití. Je něco takového na počátku 21. století vůbec možné? „Sem k nám je to jenom krok a zbytek, co bys došel. Stres? Tomu se sem nahoru nechce,“ směje se vysoká štíhlá žena jménem Marcela. Přivítala mě, jako bychom se znaly už dávno,  a pak mě pohostila čajem a kaší. Čas jakoby se zde zastavil. Nikdo zde nesleduje hodinky, ráno se vstává, když je venku světlo, a chodí se spát, když přijde únava.

 

 

Marcelka se živí malováním energetických triček, kterých už vytvořila více než dva tisíce.

 

Setkání s medvědem

V lesích kolem chaloupky žije divoká zvěř. „Viděli jsem tu bechyni divokého prasete s malými prasátky, do okna nám koukala laň a do předsíně nám pořád chodí liška,“ vypočítává Marcela. Jedno setkání ale bylo přeci jen výjimečné – potkala totiž i medvěda a jak říká, bylo to ´čumáček na čumáček´. Od té doby ví, že již prožívá další inkarnaci čili nový život. Bylo to tak: Asi před šesti lety měla Marcela vizi, že si ji vezme příroda a bude to skrze medvěda. Ve vizi viděla velkého zrzavého medvěda s hrbem u zelené louky. Řekla to svému manželovi Romkovi, aby věděl, co se s ní stalo, kdyby ji v chaloupce nenajde. V té době Marcela pracovala na brigádě v lese. Cestou na místo, kde trávila s několika dalšími ženami celý den, na blátivé cestě skutečně viděla obrovské stopy patřící medvědovi. „Tenkrát jsme ještě měli malého pejska Jájinku, a všude jsem chodila s ní. Když jsem přišla k holkám, hned jsem jim hlásila, že jsme viděly velké medvědí stopy a na to řekly, že určitě patří medvědici, které se říká Bohyně hory. Pak jsme se daly do práce a najednou se to stalo. Slyšely jsme šramot a medvědice se objevila na lesní cestičce přímo nad námi ve vzdálenosti asi třiceti metrů. Vycházela z malých stromků a měla u sebe malé medvídě. Byla ohromná a když se postavila na zadní, byla vysoká jako kůň, když se zvedne. Podívala se na nás, ale pak se ladně otočila, dopadla na všechny čtyři a odešla. Medvídě ji následovalo. Působila velmi majestátně. Při pohledu na ni se mi chtělo před ní poklonit. To hlavní setkání s medvědem, který se objevil v její vizi, přišlo však až za pár dní.
Šla jsem s Jájinkou opět do práce a procházely jsme lesem. Najednou se mi psík stočil kolem nohy, ocásek i ouška měl nahoru a celý vibroval. Říkám: ´Jájinko, co ti je? Vždyť vidíš, že tu nic není.´ Bylo vakuové ticho, ale ona pořád vibrovala. Udělala jsem asi čtyři kroky, když v tom jakýsi nedefinovatelný vnitřní pocit moje tělo otočil. A v tom jsem viděla, jak z mladých stromků vychází na zelenou travičku velký rezavý medvěd s obrovským hrbem. Přesně tak, jak to bylo v mé vizi. Podíval se na mě a jak byl na všech čtyřech, nejprve se asi čtyřikrát zakymácel doleva i doprava. Pak zařval a udělal dva ladné skoky směrem ke mně. Objevil se přímo přede mnou, čumáček na čumáček. Nozdrami nasával mou vůni a čenichal. Víš, jak to voní v ZOO? Bývá tam puch, ale proti tomuto to nebylo nic. Z medvěda šlo tak silné a ostré pižmo šelmy, že to v nose pálilo a svědilo až na kýchnutí.“ Na otázku, jaké v tu chvíli měla pocity, Marcela odpovídá: ´Nebylo tam vůbec nic. Ani strach, ale ani odvaha. Bylo ve mně vakuové ticho.´ ´Zkameněla jsi?´ ´Ne, mysl byla klidná. Dívali jsme se jeden druhému z očí do očí. A pak najednou Jajka dvakrát štěkla, na ní poměrně dost nahlas, medvěd se přede mnou pomalinku otočil a pomalinku odešel do mladých stromků.´
´Co bylo dál?´ ptám se. ´ Vakuové ticho pokračovalo a po chvíli začaly chodit informace z nitra: ´Opravdu jsi teď zemřela a opravdu to byl tvůj konec, ale s tím rozdílem, že ti nebylo vzato tělo. Je ti ponecháno totéž tělo, ale od této chvíle ti běží další inkarnace.´ Stav běžného vědomí v bdělém stavu se vrátil až za chvíli a cítila jsem klid a mír. Od té doby v mém životě došlo k mnoha změnám a vím, že vše bylo přesně tak, jak být mělo.

 

 

Romek ke snídani rád připravuje čerstvou obilnou kaši.

 

Cesta za hlasem srdce

Marcela Romancsikova se narodila v Českém Těšíně. Brzy se vdala a narodili se jí dva synové, kteří dnes již mají své vlastní zázemí. Se svým druhým manželem Romkem žije už pětadvacet let a oba před lety spojila láska k přírodě. „Jak jsme měli volnou chvilku, byli jsme na horách, toulali se přírodou a spali pod stanem. Někdy před pětadvaceti lety jsme jednoho dne přišli právě na místo, kde dnes stojí naše chaloupka. Už tenkrát mě to tady zahřálo u srdce, že jsem spontánně řekla, že tady bych jednou chtěla bydlet. Zůstat jsme tady ale mohli až ve chvíli, kdy tam již nebyla žádná touha. Právě silné toužení totiž uskutečnění často brání.“
Zřejmě se tvářím nechápavě, protože pak mi Marcelka začíná vysvětlovat, že chceme-li být skutečně šťastní a spokojení bez ohledu na to, co se děje kolem nás – čemuž se říká osvícení –  je třeba nechat vše plynout a plně důvěřovat vedení shůry. „Člověk pak přijímá skok do prázdna. Většina lidí na to připravena není, i když pak by se jim žilo úplně úžasně. Život se totiž stává obrovským dobrodružstvím a zároveň je o každého postaráno vyšší vůlí. Lidé se však zatím rádi drží toho, co mají jisté, a vše chtějí zadržet a udržet, a proto trpí, protože některým změnám stejně nezabrání. Kdyby vše, co přichází, přijímali, pocítili by obrovskou vnitřní svobodu, radost a vděčnost. Když se člověk nechá vést, raduje dvacet čtyři hodin denně, ale chce to zkusit. O ničem nemá předem žádnou představu, a tak ani nemůže být zklamný. A ještě něco: vše se mu pak ukazuje takové, jako to doopravdy je. Proto přesně ví, kdy má na co kývnout, a co má odmítnout. Je to, jako by mu někdo zametal cestičku.“
Osvícení jako tradiční náboženský pojem, i když vhodnější je v této souvislosti spíše slovo probuzení, neboť navozuje představu člověka probuzeného ze snu, jímž je myšlen náš běžný život. Pravda o nás samotných je podle těch, kteří svůj život zasvětili duchovnímu poznání, jiná – ve skutečnosti jsme všichni dokonalou jednotou. Někdy se také hovoří o nirváně, protože  Gautama Buddha toto slovo používal pro vyhasnutí žádosti, nenávisti a zaslepení.
Marcelku z hor lidí nazývají osvícenou, ale jak jsem poznala, sama tak o sobě nemluví nikdy. „Když o sobě někdo tvrdí, že je probuzený neboli osvícený, pravda to být nemůže, protože ten někdo čili konkrétní člověk být osvícený nemůže. U probuzení už není žádný člověk, pouze vědomí, které je vším, tj. i tou druhou bytostí, která se táže. Probuzeného člověka poznáte podle jeho činů a vyzařování a určitě ne podle toho, že to o sobě tvrdí. Mysl je totiž v tomto případě prázdná a přijde do ni jenom to, co tu v tu chvíli přijít má.“

 

Život podle přírody

„Jsem normální ženská. Žiju, pracuju a mám i dovolenou, ale všechno se odehrává tady v chaloupce,“ směje se Marcela. Je pravda, že lidé si sem nahoru chodí pro rady, když neví kudy kam, anebo tu chtějí jenom tak chvilku pobýt. Všem říkám, že Marcelka nikdy nebude jejich mistrem. Jsem jejich přítelkyní, ale každý člověk má úplně všechno sám v sobě. Pokud chtějí, pomáhám jim jen přes jejich vnitřního mistra v nich samotných.“
K tomu, aby člověk našel své štěstí, je podle Marcely nedůležitější následovat hlas svého srdce. Tak to udělala i ona, když před více než deseti lety cítila silnou touhu odejít z města do hor. Byla tam však jen opuštěná salaš po pastevcích, kterou se svým manželem vyčistili a upravili pro přebývání. „Romek zůstal dole ve městě, kde měl práci, a já byla na horách v místě vzdáleném od nejbližší vesnice asi hodinu chůze. Byla jsem tu sama v malé místnůstce, kde byla jen kamínka a postel. Když se zatopilo, u stropu byla sauna a u podlahy mráz. Všichni mi říkali, že tady zemřu, ale já věděla, že tu mám zůstat a že se život postará. A také to tak bylo.“
Po nějaké době salaš vyhořela. Vnitřní hlas však Marcele napovídal, aby nechala odejít, co odejít má, a dala prostor vzniku něčeho nového. A záhy došlo téměř k zázraku. Místní lesník Štefan pro Marcelu a jejího muže v horách postavil srub. Malou dřevěnou chaloupku, v níž dnes manželé Romancsikovi bydlí, a podle vlastních slov tu celé dny dělají úplně totéž, co by dělali i dole ve vesnici.
„Romek většinou přes den řeže dřevo a já maluji trička.“ Za šest let Marcela už namalovala víc než dva tisíce triček s harmonizačními účinky. „Lidé říkají, že se v nich cítí dobře, ale když to někdo bude očekávat předem, nebude to mít žádný vliv, protože očekávání je překážka,“ směje se. „Když je teplo, pracuju venku na políčku. Pěstujeme rajčata, brambory, mrkev, celer, petržel, okurky, květák, brokolici, hrášek, fazole, cibuli, česnek, zelí i jahody. Kromě melounů a banánů máme všechno. Půda byla ale zpočátku samý jíl, a tak Romek musel navézt z lesa dvě stě koleček hrabanky, aby se prokypřila a zúrodnila. To bylo u prvního políčka. Na druhé jsme si už pozvali traktor z dědiny, ale začínali jsme úplně bez strojů.“
Vloni byli Marcelka s Romkem také poprvé v životě u moře. „Někdo se mě na to ptal a já odpověděla, že kdyby Vesmír nabídnul, nebylo by odmítnuto. A pár dní na to nás přátelé vzali s sebou na tři dny do Chorvatska. Pro tělíčko to byl nový vjem, to ano, ale jinak se nezměnilo vůbec nic.“ Nejdůležitější je vždy to, co neseme sami v sobě.
Zajímavé také je, jak zde slaví Vánoce. „Když máme chuť, uděláme si bramborový salát, ale nejdůležitější je, že přes den jdeme do lesa a zdobíme stromečky zvířátkům. Na provázky jim navážeme mrkvičku, jablíčka, brambůrky i zeleninu a potom se do lesa jdeme podívat druhý den a vidíme, jak všechno zmizelo, a zbyly jen šňůrečky.“
V horách se život odvíjí především podle přírody a počasí. „Jednou jsme tu byli od října až do dubna zapadáni sněhem. Uprostřed zimy kolem chaloupky ležely tři metry sněhu. Několik týdnů jsme byli jen tady – topili v kamnech, vařili a pracovali jako jindy. Jenom jsme nemohli nikam daleko. Na jaře jsme se dozvěděli, že ve stanici horské záchranné služby o nás měli starost a vydali se za námi s rolbou. Ta ale neprojela, a tak se museli vrátit. Všichni se pak divili, že jsme živi a zdrávi. Život se postaral i tentokrát.“ A opět slyším pronikavý zvonivý smích...